Jsem obyčejná ženská s diagnózou zvanou: pomoz bližnímu svému. A tak jsem tady, v Člověku v tísni, kde jsou všichni postiženi podobnou "nemocí" a díky tomu na mě nenakukují divně, ale chápou mě a já chápu je. Každý den je jiný, divný, zamotaný, veselý, smutný, plížící se pomalu, utíkající hrozně rychle. Práce s lidmi je…náročná. A jak ten jeden z mnoha dní u mě vlastně vypadá? Fakt vás to zajímá? Jo? Tak se posaďte, vemte kafčo nebo čaj a čtěte a odpočívejte u mého hektického dne…

Při cestě z domova mám jednu z ubytoven, vysokou 7 pater. A úplně nahoře pod střechou, v létě v ohromném parnu a v zimě v ledové místnosti, je mamča se 7 dětmi. Jedno po operaci srdíčka… Ranní budíček není telefonem, ale skočí na mě fáákt velký pes. „Vstávej, je čas…“. Krmím spoustu zvířat, sypu granule, hážu maso do misek a dělám snídani. Ostuda. Ještě v pyžamu. Rozdělám oheň v krbu, aby se rodina vzbudila do tepla a přichází, plíživá, tichá, nevítaná … myšlenka na lidi venku, na ubytovnách. Že nemají to teplo, že nemají pořádně co jíst. Plaším ji. Je teprve počátek dne a já startuju, to přeci musí myšlenka pochopit.

Vyrážím na pravidelnou ranní procházku mlhou. Tady je pořád mlha, jakoby mě chtěla ušetřit toho krásného výhledu do údolí, asi aby mi nebylo líto, že pojedu někam, kde ten pohled není až tak pěkný. Ztrácím psa. Nevadí, je někde v mlžném oparu. Vrátí se. Jenže se vrací i myšlenka na moje lidi. Hlavou mi běží jak sprinter rodiny, které dnes navštívím. Lidi se kterými budu řešit jejich vystěhování. A jedééém…Pes se vrací. Myšlence utnu ocásek. Bude čas…neboj. Snídani absolvuji za volantem, takový standart, jsem zvyklá. Nasazuji handsfree. Jinak už se přeci nejezdí. Naučil mě to příkop u silnice. A přichází první z mnoha telefonátů. Rada. "Chci se rozvést, co mám dělat?" Hovor se protáhne na pomalu půl hodiny, volající je spokojená, vše si zařídí sama. Super.

Tradiční pobyt pro rodiny, které jsou klienty rané péče Střediska Na Sioně v Herlíkovicích.
Tradiční pobyt klientských rodin rané péče se i letos uskutečnil v Herlíkovicích

Při cestě z domova mám jednu z ubytoven, vysokou 7 pater. Ufff. Schody. A úplně nahoře pod střechou, v létě v ohromném parnu a v zimě v ledové místnosti, je mamča se 7 dětmi. Jedno po operaci srdíčka. „Musíte chodit k lékaři na kontroly“, prosím. Maminka chce pryč. Jinam. Do čista, klidu, už jen pro ty děti. Je jich hodně. Domlouvám přesunutí do SASu. Je potřeba pracovat nejen s maminkou, ale i s dětmi. Je vděčná, milá, hodná. Každý den tahá kočárky do sedmého patra. Nákup, děti. Starosti. Nahoru, dolů.

Cestou ven udělám špatný den jednomu ze švábů. Vůbec mi to nevadí. Starší paní vládne pevnou rukou svým nezvedeným dětem. Bez ní by se rodina rozpadla, nefungovala by. Je razantní, s ničím se nepáře. Nedoslýchá, a tak na mě řve a já řvu na ni. Smějeme se tomu. Kafe to spraví. Sedám do auta a znovu telefonuji. Mám na palubovce seznam čísel. Sjednám schůzky, volám, zda jsou klienti doma, řeším úřady. A už se zas frčí. Čeká na mě kolega u zarostlého pozemku bývalé Poldovky. Mám informaci, že by se zde mohl nacházet tajný slum lidí bez domova. Procházíme zbořeništěm a hledáme známky lidské přítomnosti. Takový zmar a zkáza. Naštěstí nikde nikdo, žádné boudy, matrace, oblečení. Možná se vypravíme ještě na jedno místo, ale to až jindy, musím jet na ubytovnu na druhém konci Kladna.

Vybíhá bílý psík. Roztomiloučký, maličký. Razantně mi jde po lýtku. Poskakuju, třepajíc se, že mi udělá otisk. To fakt nechceš. Je vytrvalý. Přichází holčina, aby si toho obranáře odchytila a já vstupuju do podlouhlé jednopatrové budovy. „Eeeee“, udělá můj žaludek. „Víš, že máš hlad?“ Vůně zeleninové polévky se táhne chodbou. To spraví kafe. Klientka Marcelka je doma. Je to starší paní, která vládne pevnou rukou svým nezvedeným dětem. Bez ní by se rodina rozpadla, nefungovala by. Je razantní, s ničím se nepáře. Nedoslýchá, a tak na mě řve a já řvu na ni. Smějeme se tomu. Má, jako jediná, moc hezky udělaný pokoj. V té hnusné nejhorší ubytovně. Obdivuju ji a říkám jí to. Je to těžké. Řešíme jiné bydlení, práci načerno, její dcery, školku, školu, doktora. Semeleme páté přes deváté, ale stejně víme obě, co je potřeba. Je domluveno. Čau.

Kolik že je? Sakra, mám jet ještě do jedné vesnice za klientkou. Řítím se z točitých schodů a doufám, že si zlomím nohu. Měla bych klid. Na lůžku. Vypla bych telefon. Četla stohy knih…..Áááách…Jsi blbá!? Buď ráda, že jsi zdravá a mazej! Oběd. Jako fakt? Děláš si srandu? To je luxus, a tak stavím na drive a objednám si aspoň tu housku. Frčím do kanceláře. Sklad na potraviny na mě zívne na plnou hubu: „Jsem prázdný, naplň mě…“. Počítám, co tam je a není, prostě otravná inventura. Občas mi ji zpestří telefonát od OSPODu, od klientů, co to nestíhají a od mé rodiny, co bude k večeři. „Zdááár…,“ běží okolo holky ze školky a jejich dětičky zvědavě načuhují, co to tam za těmi dveřmi je. „Čau Mimoni,“ hulákám na ně. Chechtají se a jdou si umýt ruce. To je přeci veledůležitá věc, že ano a ony už to umí.

Z toho až mrazí. V opuštěném zdravotním středisku už nikoho neošetří
FOTO: Z toho až mrazí. V opuštěném zdravotním středisku už nikoho neošetří

Otevírám PC, že jako objednám něco do skladu. Něco dobrého, z čeho se dá uvařit pořádný jídlo. Baf. Až jsem si nadskočila na židli. 30 emailů. Oujééé. Ne ne. Nejdřív ta objednávka, pak telefon do společností, kterým pomáháme s potravinovou pomocí…pak…ty emaily…Dvě hodiny zasekaná odepisováním, vysvětlováním, scanováním, nahráváním, až si říkám, že jsem super výkonná sekretářka. Aspoň dobrej pocit, no. Telefonát jeden, dva tři…nepočítám, jen zapisuji. Vjíždím do svého světa klidu. Ne každý má to štěstí Kolik že je? Sakra, mám jet ještě do jedné vesnice za klientkou. Řítím se z točitých schodů a doufám, že si zlomím nohu. Měla bych klid. Na lůžku. Vypla bych telefon. Četla stohy knih…..Áááách…Jsi blbá!? Buď ráda, že jsi zdravá a mazej! Nabírám tašku s potravinami a nabírám opět v autě rychlost. Zlaté handsfree, zas mluvím a mluvím.

Proto tu jsme. Pomáháme. Někdy trošku a někdy víc. Vítají mě, mají mě rádi. Doufám. Mají taky hodně dětí. Už jsou větší. S tím největším probírám školu a pracák a kopání krumpáčem. Je mi ho líto. Chytrej, milej kluk, ale chce makat. Už není v mé moci ho ukecat. Bavíme se o škole, o příspěvku na bydlení o energiích a pak celkově o nemocech. Zas mě očuchává pes. Loučím se a frčím něco nakoupit domů, mám to při cestě. Jedna myšlenka střídá druhou. Takovej pel mel. Vstřebávám dnešní den. Dnešní návštěvy. Dnešní rozhovory. Bylo toho hodně. Volám šéfový Janě a všechny moje obavy na ní sypu do telefonu. Taková moje malá šéfovská supervize. Rychlé srovnání myšlenek, priorit. Díky telefonu nastává uklidnění. Jako blbec nadávám za volantem na jiné blbce za volantem. Takový můj malý relax, odreagování se.

Podjíždím viadukt. Vjíždím do svého světa klidu. Ne každý má to štěstí. Já to vím, svět to ví. A proto jsme tu. Pomáháme. Někdy trošku a někdy víc. Zas mě očuchává pes. Ten můj. Přichází kočky. Předou. Ví, že byl těžký den a oni pomáhají mně. Vařím večeři, přikládám do krbu, házím granule do misek, dávám maso. Se synem jdeme na večerní procházku. Je mlha. Pořád je tu mlha. Ztrácíme psa. Nevadí. Vrátí se. Vždycky se vrátí…

Ranní budíček není telefonem…a tak běží den za dnem….

Růžena Sekretová