Režisér Petr Mikeska byl vždy estétem – tak silným, až se v této jeho vlastnosti nezřídka objevovala samoúčelnost spojená s často opakovanými šablonami. Poslední inscenace jako by ovšem naznačovaly, že se buď dokáže bez někdejší silné výtvarné imaginace zcela obejít (Šest tanečních hodin na Malé scéně), nebo ji významově obhájit. To druhé je příkladem Višňového sadu, v němž publikum zažívá doslova revoluci divadelních zvyklostí, když je v menším počtu pozváno přímo na jeviště, aby nejen jeviště, ale i balkón a dokonce i kuloáry uvolnilo na celý večer s výjimkou přestávky hercům.

Novobarokní štuky v jevišti se tak stávají ilustrativním prvkem venkovského panského sídla, o které letité vlastníky co nevidět připraví vlastní nepřizpůsobivost, když se tito v blahobytu zajištěném předchozími aktivními generacemi pronudí až na pokraj bankrotu. Doba se mění, nároky na člověka se mění, ale nic z toho si lidé žijící v blízkosti Višňového sadu, symbolu krásy, vznešenosti a slavných tradic, nechtějí připustit. Dál slepě dbají na svých zavedených zvyklostech a privilegiích. Právě toto se v mnohovrstevnatém Čechovově textu stává na současném přelomu epoch hlavním tématem: Evropská civilizace si velmi zřetelně uvědomuje zlom. Odchod staré éry vidí současníci sborem, nejaktuálněji třeba ve skonu anglické královny Alžběty II.

Proměny jsou velmi zřetelně cítit, jejich pozorovatelé si je ale zároveň odmítají připouštět. Kochají se a dojímají symboly, aniž by sledovali samotnou podstatu turbulentní doby a byli ochotni se jí přizpůsobit. Vědomá, a přitom v důsledcích neuvědomělá ignorace víru současnosti plné proměn vede pomalu, ale jistě k nevyhnutelnému pádu – a změnám, jež budou tím turbulentnější, čím méně dobrovolně budou akceptovány. Nechová se většina Čechů jako Raněvská, když si ani v časech odevšud vyskakující krize, zdaleka ne jen té energetické, nehodlá odtrhnout od úst sebemenší drobek a čeká, že problém utahování opasků, jež přináší nyní nebývale složitá doba, z něj sejme nějaká vyšší moc, politický spasitel, kterého jednoduše vyměníme za lepšího jako kterékoli konzumní zboží, když neudělá to, co od něj, ležíce v křesle, očekáváme?

Inscenace měla premiéru v měsíci, kdy začala ruská agrese na Ukrajině a spousta současných konkrétních problémů byla ještě v plenkách. Za těch pár měsíců od svých příprav zesílila svoji apelativnost do podob a naléhavých detailů, o nichž inscenátoři neměli v době příprav vůbec ponětí. Onen silný pocit dějinného a společenského zlomu byl nicméně cítit ve vzduchu už tehdy. Žijeme nejen v době velkých změn, ale též mediálních kolovrátků, které dokážou točit před veřejností nebývale malý počet pořád stejných písniček. Do oficiálního obrazu o současném světě se už hezkých pár měsíců nevejde o mnoho víc než zvěsti o jedné nemoci, agresi jednoho státu, neustále stoupajících cenách všeho a hrozícím umrznutí mnohých či ještě lépe úplné jaderné apokalypse. Nic dalšího jako by se nedělo.

Podobně přezíravý, byť přeci jen s menší zaslepeností, dokáže být i monitoring kulturního dění. V éře tří čtyř těžkých starostí přestává pro mnohé jedince, tvořící dohromady početnou masu, spousta věcí existovat. Nebo je minimálně odsunuta ne na druhou, ale na čtvrtou kolej. Jednou z takových odstavovaných věcí začíná být i kultura, k níž individuu nejprve odepře přístup státní moc, a když se otěže uvolní, přestává být kultura pro individuum po nově zažité zkušenosti věcí nezbytnou. Tím spíš, když je přece třeba investovat do důležitějších věcí. Jedinec i společnost se touto filozofií chytají do vlastních sítí. A v tak složité době, přehlížející mnohé hodnoty a věci nikoli tak zbytné, jak se na první pohled zdá, se stane i léta pohotovému recenzentovi, že i neskutečně kvalitní inscenaci objeví a ohodnotí až dlouhé měsíce po jejím vzniku.

Nechte si co nejdřív jako on nastavit od Čechova v mladoboleslavském divadle zrcadlo. Obraz společnosti, která se na potápějící lodi nechce vzdát své zábavy a hlavně pohodlí a řešení očekává od jiných, bude překvapivě nejostřejší v momentě, kdy budou její aktéři povykovat z vestibulu za balkónem, tedy z pořádného odstupu, jako by se předtím v jejich domě nechumelilo. Asi právě odstupu od toho všeho, co nás nyní obklopuje, se nám musí dostat, aby nás konečně zamrazilo z vlastní pošetilosti. Takový žádoucí odstup je jednou z hodnot, které dokáže nabídnout opravdu dobré divadlo. Pokud včas neprohlédnete vlastní situaci, pak si vás snadno a brzy omotá kolem prstu nějaký ten Lopachin, do kterého byste to vůbec, ale vůbec neřekli, neboť se v mediálním obraze jeví naprosto neškodně. Herci mi snad protentokrát odpustí, že se na ně vůbec nedostalo, a to tu přinejmenším Petr Prokeš jako Lopachin a především ve svých 89 letech neuvěřitelně živý a uvěřitelný Milan Koníček jako sluha Firs podávají vysloveně životní výkony. Ale i ta recenze musí jít někdy hlouběji a netočit se ve stále stejném kolovrátkovém rytmu, proti kterému tu sama brojí.

Autor: Jiří Senohrábek