Není většího potěšení pro recenzenta než psát ohlas na představení, ve kterém je od počátku do konce všechno tak, jak má být. Kdy je vše jedním slovem vynikající. Úspěch obvykle odvisí v první řadě od zdárného výběru hry. Je až s podivem, že po divadelním textu amerického superscénáristy Richarda Alfieriho, který byl posléze upraven i pro film, sáhlo v Česku od jeho vzniku před 21 lety před boleslavskou scénou jen jediné divadlo – pražský Ungelt, nepočítáme-li tedy inscenaci Divadla Bolka Polívky, kterou převezl do Brna ungeltský inscenační tým, když pouze obměnil představitele hlavní – a jediné – mužské role.

Výchozí situace svádí dohromady dva jedince, kteří se vzájemně liší snad vším, čím se jen dvě lidské bytosti odlišovat mohou: věkem, pohlavím, temperamentem, sociálním postavením a dokonce i sexuální orientací. Stará, uzavřená žena, která mimo okruh svých nejbližších známých nepřizná ani své vdovství, protože se bez mužské záštity cítí světem ohrožená, se rozhodne ukrojit si v letitém odříznutí od společenského dění ještě kus opravdového života, když si najme učitele tance. Lekce se konají u ní doma. S prvním zazvoněním mladého, přímočarého, pohybově nadaného homosexuála, ještě před pár hodinami nezaměstnaného, jenž bude docházet opakovaně, je zcela narušena komfortní zóna staré dámy. To, co zpočátku vypadá na průnik nežádoucího vetřelce, se nakonec obrátí v nečekané lidské souznění dvou životem zkoušených bytostí.

Navzdory psychologické konfrontaci ovšem Alfieri nepřichází s žádným dramatem, ale chytrou komedií. Diváka baví sledovat, jak přímočaré mládí nutí stáří odhazovat jeho upjatost. A když je kvalitní jak scénář, tak jeho interpreti, neomrzí tento princip ani po dvou a půl hodinách, což je u hry pro pouhé dva herce délka vpravdě úctyhodná. Jak ukazuje letitý úspěch televizní show Star Dance, divák bere za vděk také tím, když vidí známé osobnosti v rolích tanečníků. V Šesti tanečních hodinách v šesti týdnech se přitom publikum setkává jak s tancem živým, tak i nasnímaným ve filmových dotáčkách, jež jsou funkčními, příjemnými, ale i esteticky působivými předěly mezi šesti lekcemi z názvu, k nimž přibudou během sbližování obou postav ještě setkání domluvená nad rámec předem nasmlouvaných schůzek.

V české premiéře se rolí v inscenaci ujali Chantal Poullain a Oldřich Kaiser, po němž roli posléze převzal Pavel Kříž. Oproti tomuto prubířskému nastudování má boleslavské obsazení jednu pohříchu důležitou výhodu: lépe naplňuje záměr autora, který počítá s na první pohled viditelným, větším věkovým rozdílem mezi ženou, která je tou starší a (jak se ukáže, jen zdánlivě) životně zkušenější, a mladším mužem, z něhož ještě sálá jiskra plné životní síly. Jestliže v pražském nastudování i u tak kvalitních herců, jakými jsou Poullain, Kaiser i Kříž, mnohé kontrasty mezi postavami díky typové neshodě s autorským plánem zapadly, v Mladé Boleslavi jsou vykřesány s velkou jiskrou.

Ivo Theimer jako Michael Minetti je ztělesněním mladistvé přímočarosti, která se nenechá spoutat očekáváními druhých, výhodami předstírání ani společenskými konvencemi. Svoji živočišnou přirozenost krotí jen ve chvíli, kdy mu ohrožuje samotné živobytí, aby se hned vzápětí nadechl k dalšímu až dětinsky upřímnému jednání, které spoluaktéry zpočátku šokuje, někdy zraňuje, ale nakonec naplňuje dotekem nekamuflovaného lidství. Ke dvěma vskutku parádním rolím Theimerova letitého boleslavského angažmá, Janu Skalníkovi ve Šrámkově Létě z roku 1999 a Diegovi ve Zlomatce z roku 2010, přibývá tímto třetí klíčová herecká úloha. Dá se přitom bez přehánění už po prvních reprízách říci, že nejzásadnější, nejlépe vyprofilovaná, nejuvěřitelnější, nejpřirozenější. V kariéře herce přijde vzácně role, kdy stačí z civilního života přenést na jeviště některé vlastní zvyklosti a třeba i manýry, trochu je řemeslně zformovat, a vše pak funguje jako ta nejpřirozenější pravda, jež je nad všechny složitě hledané umělecké stylizace. A do této vzácné konstelace se herec jistě hlavně vlastním přičiněním dostal právě nyní, kdy má už výrazně ukrojeno z páté dekády životních zkušeností, jakkoli zrovna u věku dokáže díky dobrým genům znamenitě klamat tělem. Zkušený Ivo Theimer nikdy neposlouchal svého spoluhráče soustředěněji, než právě v této hře, kterou sám táhne. Ze zmíněného seznamu jeho tří stěžejních rolí vystavil tuto s absolutní lehkostí na piedestal nejvyšší. Není přehnané očekávat, že po pár letech by v Boleslavi opět mohla zaklepat Thálie a v úžasu utrousit další skleněnou vázu.

Také Petr Mikeska, Theimerův věkový souputník, coby režisér zraje jako víno. Čím je starší, tím víc upozaďuje své režisérské ego a soustředí se na herce. Jeho pokorná služba inscenaci je cítit a vyplácí se víc, než nejoslnivější režijní exhibice. Je především režisérovou zásluhou, že inscenace je nebývale vyrovnaná a nemá slabých míst. Je také jeho zásluhou, že jím vybraní herci po příkladně vytrvalém souznění v závěru diváky dojmou, aniž by je citově vydírali.

Tím se dostáváme také ke klíčovému významu hereckého partnerství. Je příjemné sledovat jevištní souhru mezi Ivo Theimerem a Evou Reiterovou. I ona se s rolí Lily Harrisovové v Alfieriho hře potkala v životní formě. Kdy jindy se ponořit po odevzdání jedné velké role ihned do druhé, než v okamžiku, kdy se opravdu daří. V závěru sezóny, konkrétně v pátek 17. června, čeká Evu Reiterovou premiéra titulu, kde si zahraje hlavní úlohu zpěvačky, jež byla snad jako jediná na světě přesvědčena o svém mimořádném pěveckém talentu a publikum zaujala nikoli hlasem, ale svou slepou urputností. Název této hry nechť si čtenář laskavě dohledá sám, aby naplno pochopil pointu této recenze: Už nyní, v aktuální herecké formě, se dá na adresu Reiterové pronést: Je úchvatná! A nejen na adresu Reiterové, ale i celé právě popsané inscenace…

Autor: Jiří Senohrábek

Děkujeme za zaslanou recenzi!