Premiéru zde měla v pátek 19. dubna. V situaci, kdy vzhledem k aktuální agresi Moskvy na Ukrajině reaguje většina obyvatel Evropy s mnohdy předpojatou nevolí vůči všemu ruskému, musí umělci obhajovat oživení jakéhokoli střípku ruské kultury se zvláštní pečlivostí - osvědčenou klasiku nevyjímaje. Jestliže u Čechovova Višňového sadu se to v Boleslavi před nedávnem povedlo, v případě Gogolových Hráčů přináší zcela nevědomá režie Jiřího Š. Hájka, hostujícího herce a režiséra z Kladna, boleslavskému divákovi až nesnesitelně bezobsažné dvouhodinové martýrium.

Málokdy se stává, že se dobrému divadelnímu textu dostává jevištního vzkříšení selhávajícího opravdu po všech myslitelných stránkách. Inscenátoři tu veškerou svou pozornost investují do formalistických nápadů, aniž by kdokoli z nich šel po obsahu. Scénograf Michal Spratek, Hájkův stálý spolupracovník, přivádí aktéry Gogolovy klasické satirické komedie do krychle s otevřenou přední stěnou, která šíři jeviště využívá sotva z poloviny, a vyvolává tak logickou otázku, zda by za takto zvolených parametrů nebylo vhodnější uvést inscenaci na komorní scéně, kterou divadlo přeci disponuje.

close info Zdroj: MDMB zoom_in Představení Hráči v Městském divadle Mladá Boleslav

Zřejmě jen z lásky tvůrců k médiu filmu a jeho titulkům se na jevišti s příchodem nové postavy - bez systematické ambice, aby se tak stalo u všech - objeví na vybrané svislé ploše neonovým písmem její jméno. Projekce je kromě toho využita ještě pro shodný úvodní a závěrečný slide, jenž heslovitě shrnuje ponaučení ústředního podvodníka z povolání Ichareva (Martin Hrubý). Jak obsah, tak obecný smysl takových textových projekcí rozhodně nepřekračuje rámec ryze samoúčelného, ilustračního ozvláštnění.

A takových prázdných efektů je v inscenaci víc, počínaje rádoby dramatickou hudbou (Ivo Sedláček) jak vystřiženou ze starých detektivek, která však neústí v žádné dramatické rozuzlení, přes postavu bůhvíproč hermafroditického hotelového sluhy Alexeje (Jaroslav Janovský j. h.) a konče kostýmy, které nejpřehledněji až na děkovačce, kdy se všichni Hráči sejdou bok po boku, s až hloupou doslovností nabízejí módní přehlídku všech archetypů podvodníků, jimiž je svět v posledních letech zaplaven. Jestliže takový devadesátkový Krugel (opakovaně hostující Ondřej Lechnýř) oděný do odpudivého sportovního setu z té nejumělejší látky je v našich zeměpisných končinách ještě stravitelný, nad latinskoamerickým vzezřením kudrnatého Utěšitele (Ivo Theimer), jenž v sobě v absolutně klišovitém kostýmovém rauši mísí obecné představy o vzezření kolumbijského drogového dealera kříženého s argentinským mafiánským bratrancem Diega Maradony, se už chce divákovi opravdu jen zaplakat. Tím spíš, když ho má jako scénáristicky nejobdařenější postavu Gogolovy hry po celou dobu tak na očích.

close info Zdroj: MDMB zoom_in Představení Hráči v Městském divadle Mladá Boleslav

To největší a vpravdě absolutní nepochopení Gogolova textu však vychází z úst samotných herců, jimž trestuhodně chybí jakákoli režijní návodnost a korekce: Ivo Theimerovi v kostýmu, jenž mu jen přitěžuje, se během večera povede mimořádně zřídka vídaná věc – totiž nepronést jedinou větu z opravdu košatých replik Utěšitele v autorově smyslu – všechny jeho výstupy bez výjimky jsou jen snůškou zcela vyprázdněných, manýristických replik – místo mistrného manipulátora je tu jen trochu hlučnější a v podstatě hodný strejda.

Bohužel v podobně deklamačním duchu, jen s řemeslně umnější uhlazeností, se nesou postavy všech ostatních Hráčů, a to bez výjimky. U Švochněva Petra Prokeše lze vzít za vděk alespoň jeho kulturou pohybu, nesoucího jisté charakterizační obsahy. Takový nápad s ledvinkou v rozkroku, z níž Švochněv co chvíli ve směšném gestu tahá další peníze, o které hraje, je bohužel spíš než potěšením smutným odrazem toho, že nic zapamatování hodnějšího režijní výklad nenabízí.

close info Zdroj: MDMB zoom_in Představení Hráči v Městském divadle Mladá Boleslav

Ještěže jsou tu alespoň vedlejší figurky starého Glova (Petr Bucháček) a Zamuchryškina (Roman Teprt), které jsou dokonale vykreslenými hereckými mikrostudiemi. Za celý večer nevěříte všem ostatním postavám v součtu víc než Glovovi, když pronáší přes rampu přímo do obecenstva své opovržení celým městem. Tyto dvě zdařilé epizodní role ovšem ve výsledku vrhají jen o to větší stín na opravdu totální hereckou bezradnost všech ústředních hráčů.

Gogol fascinuje ve svém slavné hře drobnokresbou obyčejných podvodníčků, u nichž aktivita vyrůstá z lenosti, fištrón z omezenosti, živoucnost z pouhé touhy po bezstarostném přežívání a vtip z jistého druhu zabedněnosti. Boleslavská inscenace Gogolových Hráčů tyto mistrné kontrasty nedokáže předat ani v nejmenším. Její tým je v tom lepším případě jen předat neuměl, v tom horším – a to se jeví bohužel jako pravděpodobnější – k nim vůbec nedohlédl. Výsledkem je komedie, které není důvod se smát. Natož se nad ní zamýšlet. Na vině tentokrát rozhodně není Rusko.

Autorem příspěvku je externí přispívatel. Text nevyjadřuje postoj redakce Boleslavského deníku.