Kliknutím zvětšíteJak se však jednooký a posléze slepý (?) válečník jevil svým současníkům - spojencům i protivníkům, jaký byl odlesk dějinné paměti související s jeho osobou v myslích lidí následujících generací? Jaký byl jako člověk, manžel, otec, voják? Byla jeho vizuální podoba alespoň přibližně totožná se vzhledem herce Zdeňka Štěpánka ve filmech režiséra Otakara Vávry? Sestavit objektivně vyvážený osobnostní portrét trocnovského zemana není jednoduché. Historikové v době dávné i nedávné posuzovali Jana Žižku odborně, ale jejich pohled byl mnohdy ovlivněn příslušným konfesijním a ideologickým zabarvením i soudobou politickou realitou nacionálního devatenáctého a částečně totalitního dvacátého století.
V závěru druhé dekády jednadvacátého století dokončil Žižkovu monografii historik Petr Čornej (*1951). Osobnost Jana Žižky z Trocnova popsal do všech detailů a ve čtenářích evokoval dojem důkladného průniku do dobových reálií a potažmo i do hejtmanova blízkého okolí. Zdálo se, že po Čornejově knize nebude následovat jiná ‚žižkovská‘ publikace, ale opak je pravdou. Téměř o generaci starší historik František Šmahel (*1934) nyní čtenářům nabízí v aktualizovaném vydání svůj pohled na Jana Žižku z Trocnova.
Rodák z Trhové Kamenice u Hlinska napsal text publikace v období myšlenkového obrození tzv. pražského jara, vždyť kniha vznikala na přelomu let 1968/1969. Zdálo se být proto zvláštní, že v době, kdy je mediální prostor ‚ovládán‘ Čornejovým Žižkou, svolil k novému vydání své monografie. Záměr se však ukázal jako oprávněný, neboť zájemcům o poznání Žižky tím Šmahel umožnuje rychlou a přehlednou orientaci. V devíti kapitolách, obohacených o antologii archivních pramenů a literatury, doplněných esejí historika Martina Nodla věnovanou autorovi knihy, popisuje život a zejména pět slavných let husitského hejtmana přímočaře s akcentem hlavního hrdiny jako válečníka a zároveň člověka bojujícího pro správnost víry bez kompromisů, s určitým stupněm rytířskosti (Šmahel dokazuje Žižkovo milosrdenství vůči ženám a dětem svých odpůrců z řad nobility).
Od Jana Žižky z Trocnova však udržuje dostatečný odstup – jeho činy především objektivně hodnotí optikou doby vymknuté z kloubů, kterou léta po roce 1419 bezesporu byla. Obzvlášť zajímavé jsou komentáře k historickým pramenům týkajících se samotného Jana Žižky (cenné je především doplnění veškeré bibliografie do současné doby) i k tematickým okruhům jeho života – válečných střetnutí, problematiky vojevůdcovy slepoty, vztahů s jeho druhy či vojenskými protihráči aj. Důkladně publikovanou antologií dobových písemností dává autor nahlédnout do nitra Žižkovy osobnosti více než např. Vávrovy schematické filmy.
Nové vydání Šmahelovy knihy Jan Žižka se ukázalo jako zcela opodstatněné. Autorovy znalosti, badatelský přístup a stylistická obratnost dokazují nadčasovost jeho tehdejšího záměru. Naskýtá se také zajímavé srovnání odborné koncepce i způsobu myšlení dvou významných historiků a nabízí se přísloví – když dva dělají totéž, není to totéž… Výsledně lze potvrdit pravdivost tohoto přísloví, ovšem ve smyslu vynikající kvality obou publikací.
Obálka knihy Františka Šmahela s názvem Jan Žižka.
Autor: Stanislav Vaněk, nezávislý publicista
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
