Nenastala už konečně doba, kdy je potřeba zbavit se zastaralého nazírání, definitivně se vymaniz ze zajetí omšelých tradic a snůšek nějakých hloupých naivit? Vždyť my přece máme připravovat svá dítka na život, který rozhodně nebude probíhat jako v pohádce.

Příběhy vzniklé v dobách feudalismu, v dávném starověku, se přece už nehodí do časů počítačů, kosmických lodí, jaderných elektráren a instantních polévek.

Místo abychom naše potomky připravovali na mnohé záludnosti a tvrdosti života, tak jim budeme vypravovat nějaké slabomyslné hlouposti? Například Pohádka o perníkové chaloupce nebo taková Červená Karkulka. Však se nad nimi opravdu jen trochu zamysleme. Jeníček s Mařenkou zabloudí v temném hlubokém lese. Přátelé, vždyť tady nejsou žádné značené trasy s turistickými značkami, odpočívadla, penziony a podobně. Naopak náhle objeví nějakou zapadlou chaloupku a ještě k tomu celou z perníku! Jednak je záhadou, kdo vlastně dal povolení ke stavbě takového podivného rekreačního objektu z oblíbeného moučníku, jehož obyvatelkou je bizarní stařena. Další otázkou zůstává, kdo podepsal kolaudaci a s tím by okamžitě byla spojena řada dalších problémů, asi není potřeba vše dál rozvádět. Vlastně je až s podivem, že se ten „podivnej bejvák“ z perníku už dávno neporoučel k zemi.

Folklorní soubor Šáteček.
Folklorní soubor Šáteček nezastaví ani pandemie

Podivínská stařena uvězní děti v kůlně a občas je požádá, aby vystrčili prstíčky, aby tím prokázaly jestli jsou už vhodné ke grilování. Ovšem fikaný Jeníček vysune vždy otvorem větvičku. Takže úplně dementní bába s pokročilým očním zákalem nerozezná klacík od prstíčku. Rovněž stojí za krátkou úvahu jak by se taková babička opravdu chovala na začátku 21. století. Patrně by žádala od rodičů mastné výkupné. A jak by vše mohlo skončit? Takové příběhy nemají vždy úplně šťastné konce! Vždyť sledujeme každý den zprávy, zejména černou kroniku. Ano přátelé, realistická skutečnost nebývá většinou moc veselá. Ale pojďme dál.

Podobně bychom totiž mohli podrobit důkladnějšímu rozboru notoricky známou Červenou Karkulku. Posuňme se v ději do situace, kdy hladový vlk šupem sežere babičku, lehne si do její postele a poté nápaditě konverzuje s naší malou hrdinkou. Tak předně, mluvící vlk, dokonale ovládající český jazyk by se patrně vykašlal na starou vyschlou, nízkokalorickou a kostnatou babičku. Zcela určitě by si dokázal vybrat daleko zajímavější pochoutky. Otázkou zůstává proč měl tak velké velké uši, oči a hubu. Zájem o něj by rychle projevila všechna masová média, takže by nejspíše pravidelně uváděl nějakou televizní show. Lze si představit jeho účast v různých reklamních šotech, případně by vtipně odpovídal na zvídavé otázky diváků. Takový vlk by dnes jezdil v posledním modelu Mercedesu a Karkulka, tak ta by mu mohla dělat řidičku anebo manikůru na pazourech.

Hledá se 20. Strom roku.
Povězte jeho příběh ostatním. Nominace na Strom roku končí Dnem Země

Takže co teď s tím? Můžeme tvrdit, že podobné smyšlenky je opravdu zcela nutné vymýtit z oblasti pohádkové literatury, zkrátka nezavádět naše děti na scestí? Měli bychom je přece zocelit, připravit na tvrdý, nesmlouvavý život! Avšak přátelé, ruku na srdce! Kouzelný svět pohádek má přece za úkol pohladit člověka po duši, převést ho na chvíli do tajemného světa plného okouzelní a bájných postav, kde není nic nemožné. Mnohdy až přehnaně naivní příběh končí vždy dobře, zlo je poraženo, potrestáno a můžeme si říci, že na tom světě přece jenom není tak špatně. Naši potomci budou tu současnou realitu s věkem postupně poznávat, ale na to mají přece ještě dost času. Takže si v klidu sedněme s našimi dětmi nebo vnoučaty a můžeme začít: „Byl jednou jeden…“

Autor: Milan Čejka