Nejprve něco ke slovu „Myslivost“, co to je za slovo, jaký má význam

Myslivost je takový typický český pojem (název), jehož ekvivalent nenalézáme v jiných světových jazycích, jež ustrnuly pouze na pojmech lov či lovectví. Dle Mezinárodní rady pro myslivost a ochranu zvěře - CIC byla „česká myslivost“ zapsána na národní seznam nehmotného kulturního dědictví. Spolu se Slovinskem a Maďarskem patříme mezi tři země na světě, kterým se podařilo tak významného zápisu dosáhnout.

Právě ale pojmy lov a lovectví jsou dnes velkým trnem v očích a zdrojem neustálého napadání ze strany různých a jednostranně zaměřených tzv. pseudoochránců, působících zejména v zahraničí, ale v současné době a stále více i u nás, jimž mnohdy nestojí ani za námahu seznámit se se skutečným obsahem pojmu myslivost, používaného právě v českých zemích.

Výtvory studentů gastronomických oborů
Distanční praktická výuka v plném proudu aneb Covid karanténa 2. vlna

Naši myslivci, podobně jako všichni myslivci ve střední Evropě, se dnes hrdě hlásí k svatoeustachovským a svatohubertským mysliveckým tradicím, které jsou u nás pevně zakořeněny již od dob vzniku první myslivecké organizace na území Čech – na panství Schwarzenbergů v Hluboké n.V. – Mysliveckého bratrstva svatého Eustacha, povoleného dopisem knížete Ferdinanda Viléma Eusebia ze Schwarzenbergu ze dne 5. června 1692, ale také od dob Františka Antonína hraběte Sporcka a vzniku jeho Řádu svatého Huberta, založeného dne 3. listopadu 1695 v Lysé nad Labem.

Tyto staré a krásné tradice ovšem nevznikaly jednorázově, ale vznikaly již dávno před svatými Hubertem či Eustachem, Jiljím, Prokopem, Ivanem a Felixem z Valois, ale i dávno před bájnými bohyněmi Dianou či Artemidou.

Lovci brzy sami začali chápat, že pro úspěšný lov je třeba zachovávat určité osvědčené postupy, především při lovu samém (vyhledávání zvěře, stopařství, dobrý vítr, nepozorované přiblížení se na loveckou vzdálenost, vábení, apod.), až po konečný cíl - vlastní lov a ošetřování zvěřiny a v té souvislosti začaly postupně vznikat různé rituály před lovem, při lovu a i po něm.

Muzeum vyzývá ke zdobení přírodními ozdobami
Muzeum vyzývá ke zdobení přírodními ozdobami

Tyto osvědčené postupy a různé úkony totiž ovlivňovaly lovecký úspěch již před samotným lovem a také po něm, což nakonec vedlo k zavádění a dodržování výše uvedených rituálů.

Různá božstva a bohy či svaté, kteří měli chránit lovce a být jim zárukou jejich loveckých úspěchů, začali ovšem uctívat sami lidé a zbožňovali je především z obav před možným úrazem či loveckým neúspěchem podle starého latinského rčení „timor fecita dios“ (strach tvoří bohy).

Různé oběti těmto božstvům, se předávaly opět podle zavedených rituálů a tak vznikaly nové a nové myslivecké tradice, přetrvávající v různých podobách až do dnešní doby (jako třeba ve formě nejprve svatoeustachovských a nyní spíše svatohubertských mší).

Mnohé z takto vzniklých tradic jsou již dnes ovšem zapomenuty, mnohé ovšem přetrvávají, a to obvykle ty, které mají jakési racionální jádro prověřené časem.

Toto jádro se v současnosti ovšem někdy velmi těžko hledá a očišťuje od různých tzv. historických nánosů, které k nim postupně přidávaly předcházející generace lovců a později také myslivců.

Je velice vhodné, obzvlášť v současné době, si některé z těchto tradic připomínat, právě z pohledu myslivců na počátku 21. století.

Kreslený humor Jiřího Cinkeise a Josefa Pšeničky.
Humor pomáhá překonávat těžkou dobu

Je potřeba si také položit velmi důležité otázky. Máme totiž ještě vůbec zájem na dodržování zdánlivě přeživších tradic? Je důležité ne mysliveckou veřejnost seznamovat s těmito tradicemi a vhodně na ně upozorňovat?

Na tyto otázky je třeba jednoznačně odpovědět, že zcela nepochybně ano

Tyto tradice se totiž staly nedílnou součástí kultury lovu a myslivosti a tím i kultury a etického přístupu ke zvěři a přírodě vůbec, nejen u samotných myslivců, nýbrž celého našeho národa. Kultura každého národa je nepochybně tvořena součtem kultur všech jeho společenských vrstev od historie až po současnost. Je samozřejmé a nezpochybnitelné, že s vývojem společnosti se vyvíjí i její kulturnost, přitom se ale nesmí pro nové a moderní podněty zapomínat na staré, vžité a osvědčené tradiční hodnoty, tvořené předcházejícími generacemi na základě jejich, většinou dlouhodobých a potvrzených poznatků.

Musíme se neustále hlásit ke všemu tomu dobrému, co tyto generace před námi vytvořily, a to všechno dobré dále i rozvíjet. Je ale zároveň třeba předávat k tomu zkušenosti naše, opřené zejména o nové vědecké poznatky. Osvědčené tradice z minulosti nám neustále připomínají a potvrzují, že nesmíme všeobecně zavrhovat všechno to tzv. staré, ale současně že se nesmíme bránit ani ničemu novému - pokud to ovšem přináší pokrok. Naše česká myslivost je toho krásným příkladem. Zachovala si mnohé tradice historické, ale současně k nim předává i tradice nové - moderní.

Houbařský úlovek Kamily Tomanové.
VÝZVA: Jaká byla vaše letošní houbová sezóna?

Lze sem zahrnout zřejmě i způsob prezentace úlovků a jejich lovců, kladení zvěře na pravý bok a předávání úlomků úspěšným a šťastným lovcům. Zřejmě sem spadá i zachování úcty ke zhaslé zvěři jako zdroji obživy a konečně i ošetření zvěřiny. Rovněž sem lze zahrnout zcela určitě i počátky oslav úspěšných lovů – našich dnešních tzv. „posledních lečí.“ Tyto a další zvyklosti, dochované až do naší doby, nevznikly najednou či dokonce na jednom místě.

Předávaly se zřejmě vlivem přenášení různých kultur z jednoho místa na druhé a zdomácňovaly zejména tam, kde měli lidé pro zachování těchto tradic pochopeni - a tedy i nezbytné kulturní podvědomí. Buďme tedy právem hrdi na to, že mnohé lovecké zvyky jsou i součástí kultury našeho českého národa.

Myslivost začala vznikat v dobách, kdy existence člověka již nebyla zcela závislá na úspěšných lovech divoce žijící zvěře, ale kdy byla tato zvěř chápána jako nedílná součást přírodního prostředí, v němž měla mnohdy dokonce větší hodnotu než samotné lesní či zemědělské porosty. Právo lovu si přivlastnili velcí vlastníci pozemků, především panovníci a následně i šlechta, které panovníci tato svá práva popouštěli, jako uznání jejích zásluh, nebo z důvodů její stále narůstající moci, na níž byli sami panovníci mnohdy i závislí.

Obvykle si panovníci, alespoň zpočátku tohoto procesu, vymiňovali právo lovu zvěře vysoké - jelení a zřejmě i odtud ji dodnes označujeme jako zvěř královskou.

Z tiskové konference k projektu Roztančené divadlo Mladá Boleslav
Roztančené divadlo jede dál, slavnostní galavečer se přesouvá

Noví vlastníci loveckého práva velice rychle pochopili zejména společenský význam všech loveckých akcí, na které se sjížděli významní hosté z daleka, aby v příjemné náladě, a po vlastním lovu, projednali mnohdy i velice důležité státní, rodinné či majetkové otázky. Pro významné hosty ovšem musely být připraveny hony s tomu odpovídajícími (tj. co největšími) výřady. Toho bylo možno dosáhnout pouze intenzivními chovy co nejrůznějších druhů zvěře, k nimž bylo nutno zajistit dostatek odborného personálu s odpovídající kvalifikací.

A tak se v našich zemích postupně zakládalo mnoho nových obor a dovážely se k nám i nové, u nás do té doby neznámé druhy zvěře, jako např. králík divoký, daněk či bažant. Chov bažantů si pak vyžádal zakládání bažantnic, jejichž úroveň má dodnes celosvětový ohlas.

Myslivost se tak rozšířila a rozvinula z pouhého lovectví o cílevědomé chovatelství zvěře, které spočívalo především v dochování se co největších stavů zvěře. Myslivci dosahovali příslušné odborné kvalifikace tím, že byli přijímáni do učení k významným myslivcům na jednotlivých panstvích s úspěšnými chovy zvěře a po vyučení byli slavnostně pasování a přijímáni mezi právodatné myslivce.

Péče o vážně nemocné s covidem. Ilustrační foto
Škoda Auto pomáhá: Za každý gól pošle pošle stovky obědů zdravotníkům

Myslivci byli také obvykle za své zásluhy osvobozováni od poddanských povinností, což pro ně znamenalo dnes již nepředstavitelné úlevy. Měli proto zájem, aby tyto výhody získali i jejich potomci, takže se toto svobodné povolání přenášelo z otců na syny mnohdy po několik generací. Vznikaly tak celé slavné rody právodatných myslivců.

Myslivci ale současně neměli zájem na tom, aby se s jejich znalostmi a chovatelským uměním seznámili tzv. ne myslivci, jejichž cílem bylo také osvobození se od poddanských povinností. A proto začali nazývat různé části těla zvěře i její chování a také lovecké úkony či zařízení pro nezasvěcené dosud neznámými pojmy, aby tím zahalili svou odbornou činnost jakousi rouškou tajemnosti.

Tak zřejmě vznikl i náš největší poklad a to naše krásná česká myslivecká mluva, vyznačující se tím, že má svůj původ mezi prostými českými lidmi a že se v ní, na rozdíl od jiných profesních výrazů, nenajde jediný vulgarizmus!!! To platí do dnešních dob a tuto krásnou a slavnou tradici je nutno dodržet i do budoucna.

Musíme dostat myslivost do povědomí široké veřejnosti, neboť ta musí konečně pochopit, že ta naše česká myslivost je ve svých tradicích napojena nejen na lov zvěře, ale že má mnohem širší obsah, vyjádřený tradiční kulturou a kulturními tradicemi našeho národa.

Mgr. Miroslav Drahota

…pokračování zítra