Kliknutím zvětšíteJakmile se dostaneme do situace vymykající se zaběhnutému stereotypu a něco nečekaného naruší naše kruhy, máme atavistickou tendenci zareagovat dvěma nejzákladnějšími geneticky zakódovanými způsoby jednání: agresí nebo únikem, někdy obojím. Lhostejno, zda je hrozící nebezpečí skutečné nebo jen domnělé. Morálka jde stranou, nastupuje pud sebezáchovy.
Klasickým příkladem je panika. To je bezhlavý stádní útok do bezpečí, při němž je našinec natolik agresivní, že sobě samému i svému okolí často přivodí v dobrém úmyslu víc škody než užitku. Davová hysterie.
Jestliže při vyhlášení situace ohrožení opouštíme budovu neorganizovaně, neukázněně, bezohledně a každý sám za sebe, dosáhneme leda toho, že ucpeme dveře a schodiště a ven se dostaneme mnohem pomaleji, než kdybychom se babičkovsky a dědečkovsky šourali. Navíc ještě několik svých bližních porazíme a ušlapeme. Kdo si pro jistotu zkrátí cestu skokem z okna, bude venku sice první, leč s polámanými údy.
Strejda Jindřich vyprávěl úděsné věci, které se děly začátkem pětačtyřicátého roku ve Frankfurtu nad Mohanem. Byl tam totálně nasazen na tamějším nádraží, právě v době, kdy byly na dennodenním pořádku spojenecké nálety. Znenadání se vždycky rozezněly výstražné sirény a lidé se neprodleně uchylovali z chodníků do sklepů nejbližších domů. Každý chtěl být v relativním bezpečí sám na vlastní pěst a co nejrychleji. Na gentlemanství a na přednost žen, zejména těhotných, dětí a starců se nehrálo. Nejhůř si prý počínali frontoví vojáci, kteří městem projížděli, byli tu na dovolené nebo se vrátili domů coby invalidé. Ti měli své zkušenosti, co takový úrok shůry dokáže, a v pudu sebezáchovy se chovali – jak se chovali. Nezdržovali se pomalým sestupem po přecpaném schodišti, nýbrž prostě rovnou skákali po nohou na spodnější části lomených či spirálových schodišť. Hupli poslepu do hlubiny s tím, že ti dole ztlumí jejich doskok. V těžkých okovaných botách dopadali z několika metrů na hlavy, ramena a záda těch pod sebou. Bez skrupulí své bližní doslova devastovali. Nálet skončil, dům zůstal tentokrát nepoškozen, ale ze sklepení vždycky vynášeli několik sténajících zmrzačených lidí.
Slyšel jsem očité svědky hovořit o strašlivém důlním neštěstí v roce 1961. Dvacet obětí se přičítá spíš panice než výronu zhoubných plynů. Nebyli jsme u toho, nesuďme.
Nemusíme být katastroficky morbidní. Stačí si představit situaci, kdy do pokoje vletí vosa. I kdyby nás nakrásně štípla, nic moc by se nestalo. My ovšem kolem sebe máváme rukama jako větrný mlýn svými lopatami, vylijeme přitom kafe do počítače, shodíme drahou vázu, až se rozletí na tisíc střípků, o které si budeme ještě za půl roku zraňovat bosá chodidla, shodíme ze zdi obraz… a rozdráždíme tu zoufalou vosu natolik, že nás musí štípnout, i když to původně vůbec neměla v úmyslu.
Jedná se o sebenaplňující předpověď, kdy očekávání budoucích negativních událostí nás vede k jednání a k chování, které zapříčiní, že obávaná skutečnost opravdu nastane. Malování příslušného čerta na zeď onoho satanáše vskutku přivolá a on nám ukáže, zač je toho loket.
Vladislav Vančura v Rozmarném létu píše o provazochodeckém vystoupení, jemuž mimo jiné přihlíží velice prozíravý dědeček: „To by v tom byl ďas, aby se náš kouzelník nezřítil! Slezte dolů a nepokoušejte prozřetelnost! Natlučete si a z těchto krvelačných zevlounů, kterýmž je příjemné vídati i popravy na soudním dvoře, vám nikdo nic nedá.“ Starý rozvážný a obezřetný pán přistoupil k lanu, jež podél vidlice viselo dolů, a tu, aniž se rozhněval, jal se škubati a cloumati provazem opakuje, aby kouzelník nedělal hloupostí a slezl. Znervózňoval svým počínání provazolezce nahoře na laně tak dlouho, až ubohý Arnoštek upustil balanční tyč, vyrazil zděšený výkřik a střemhlav se zřítil na zem. Slovo tělem učiněno bylo.
Z historie finančnictví jsou známé runy na banku. Roznese se nepodložená zpráva, že ten který peněžní ústav má problémy. Opatrní a prozíraví střádalové si neověří její hodnověrnost a okamžitě, jeden vedle druhého, běží vybrat své vklady, aniž by je potřebovali. Jistota je jistota, a co je doma, to se počítá. Později by mohlo být nenapravitelně pozdě. Spousta vysokých výběrů v krátké době způsobí, že ani zdravá banka nemůže neprodleně dostát svým závazkům, neustojí to a zkrachuje. Nezavinila to její platební neschopnost, nýbrž panikáři. Prodělali na tom úplně všichni.
Místo banky dosaď například stavební firmu, cestovní kancelář, školu, nemocnici…. Vyjde to nastejno.
Jednadvacátého srpna 1968 mě asi tak ve čtvrt na sedm ráno babička vytáhla od rádia oznamujícího invazi vojsk Varšavské smlouvy, abych napumpoval káru, že pojedeme nakupovat. Slyším přece, že začíná válka. Mně se vůbec nechtělo, hodlal jsem vyrazit na velkou silnici pozorovat projíždějící tanky, ale babča byla doma v tátově nepřítomnosti majestát zákona. Už cestou na náves vypočítávala, nač nesmíme zapomenout: dvanáctikilový balík hrubé mouky, balík hladké a balík polohrubé, balík cukru, balík rýže, pár lahví oleje, deset čtvrtek másla, masové konzervy, kartón zápalek, tři čtyři litrovky rumu, velké balení mýdla na praní a druhé balení mýdla toaletního, prací prášky, náboje do baterky…. Tolik jsme toho jakživi najednou nenakupovali. Přesvědčoval jsem babču, že nás nechají odvézt do blázince, a ona mě rázně okřikla: „Já jsem zažila dvě války, mám z toho rozum. Já jsem poznala, co je to bída! Za dva měsíce mi budete děkovat!“ Nevysmáli se nám. Navlas tak jako naše babička si počínaly všechny její vrstevnice a v potravinách a v drogerii to bylo do oběda jako u snědeného krámu. Pětasedmdesátnice z toho měly rozum.
Píše se rok 2020, konec února. Dvě války nikdo z nás neprodělal, jednu jen málokdo. Přesto se právě nyní pořádají runy na obchody. Nehrozí žádný ozbrojený konflikt, šíří se pandemie onemocnění řečeného koronavirus, jakási obdoba nesmírně těžké a devastující chřipky. Je to zlé samo o sobě, má to těžký horečnatý průběh, obtížně se to léčí a nezná to hranic.
A jako by už toho nebylo dost, vyvolává to souběžnou pandemii paniky. Z lékáren a z prodejen zmizely vitamínové přípravky, léky proti virózám a ústní roušky. Budiž, opatrnosti není nikdy dost a prevence není nikdy na škodu.
Jenomže ony se požádají útoky i na trvanlivé potraviny. Ve velkém se skupuje mouka, těstoviny, rýže, olej a masové konzervy. Regály v supermarketech zejí prázdnotou, aspoň ty, které jsem viděl na fotografiích. Bude-li mi nařízena karanténa, musím mít přece doma nějaké zásoby, když nebudu smět vytáhnout paty z bytu, říká si leckdo. Co když zavřou obchody? Co když se zastaví zásobování? Korunu tomu nasadili na internetovém zpravodajství, kde dali národu na vědomí, že stát má hmotné rezervy potravin pouze na jeden jediný den a osm hodin navrch. Hrůza!
Nechci věci zlehčovat, situace je skutečně vážná a opatrnost a prozíravost nade vše.
Jenomže. Choroboplodné zárodky se nejrychleji šíří tam, kde se sejde hodně lidí. Tedy v hromadné dopravě a v přeplněných prodejnách. Kde je hlava na hlavě, lze se nakazit lecčím, ani nemusí být ve vzduchu žádný koronavirus. V těch frontách můžeme chytnout právě tuto nejaktuálnější nemoc (pokud by se u nás už také vyskytovala), zcela jistě však tu na nás číhá „docela obyčejná“ chřipka, angína, kašel, rýma a banální virózy, dost možná i svrab, neštovice, zarděnky, spalničky, žloutenka a podobné neřesti. Kdo se jimi nenakazí, toho tam při útoku na regály pobijou a pošlapou. Kdo nepodlehne koronaviru, podlehne s ním spojené hysterii.
Svatý Václave, chraň nás před koronavirem a před panikou. Nedej zahynouti nám ni budoucím.
Autor: Václav Vodvářka
13
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
