Nutno říci, že oba jeho rodiče pro něj každý svým způsobem znamenali vzor jednání a ovlivnili jeho rozhodování na životních křižovatkách. Otec, vzdělanec, humanista přenesl na svého syna odkaz československé 1. republiky, matka – absolventka Baťovy škol práce odkaz jedné z nejvýraznějších podnikatelských československých tradic.

Otec Bohumil pocházel z Lomnice nad Popelkou z místní významné rodiny s tradicí vzdělání a kultury z doby 1. Československé republiky. Vystudoval historii a francouzštinu na FF UK Praha. A jak M. Jirounek zdůrazňuje: „Pamatoval ještě Václava Černého a Jana Patočku.“ Svá studia končil po roce 1948, kdy tyto významné osobnosti byly z fakulty vyhozeny. Politicky otec směřoval k idealistické levici. Vstoupil do KSČ, vždy chtěl s komunisty diskutovat. Po okupaci v roce 1968 organizoval protestní petice. Byl vyhozen z KSČ i z místa ředitele mladoboleslavské knihovny. Nesměl pracovat v okruhu 50 km od Mladé Boleslavi. Pracovně živořil v antikvariátech v Jablonci a Liberci, kde přespával i na polním lůžku. Velmi negativně to ovlivňovalo manželství pamětníkových rodičů.

Maminka Marie pocházela z Blatnice pod sv. Antoníčkem. Na své dětství měla hezké vzpomínky. Její otec mající židovské kořeny– František Engel - zajistil rodině jako obchodní zástupce relativní blahobyt. V Holíči měli několikahektarovou zahradu. Vše skončilo, když gestapo otce zatklo pro účast na odboji – po čase zemřel na tyfus v koncentračním táboře v Buchenwaldu.

Po smrti maminky se ve 13 letech pamětníkova matka stala sirotkem, musela se umět o sebe postarat.. Nebýt možnosti navštěvovat Baťovu školu práce, skončila by na ulici. Zde získala tvrdé pracovní návyky a také úctu k hierarchii firmy počínaje mistrovou až po nejvyšší vedení. Později se přestěhovala do Bratislavy Koncem války žila spolu se svým bratrem půl roku z ukradeného pytle burských oříšků. Z jednostranné stravy dostala tuberkulózu. Léčila se ve Starém Smokovci, kde se seznámila se svým pozdějším manželem Bohumilem Jirounkem, který rovněž trpěl tuberkulózou.

Radostnou atmosféru 60. let vystřídala normalizace

Miroslava Jirounka na celý život ovlivnila atmosféra 60. let 20. století, které vyvrcholily Pražským jarem 1968: „Byla to úžasná doba. V Mladé Boleslavi se v knihovně konaly koncerty, přednášky a besedy, na jejichž pořádání se podílel můj otec.Například beseda s Jiřím Menzelem a Bohumilem Hrabalem o filmu Ostře sledované vlaky“ Kromě toho se pamětník učil hrát na housle v boleslavské LŠU a začal získávat ocenění v celostátních soutěžích.

close Miroslav Jirounek info Zdroj: Archiv Post Bella zoom_in

Radostná a nadějeplná atmosféra se však začala postupně měnit po sovětské okupaci v srpnu 1968. Mladá Boleslav byla poznamenána trvalou přítomností silné sovětské posádky, což ovlivnilo i proměňující se atmosféru, kterou náš pamětník citlivě zaznamenal při své školní docházce. Ze školy měl výhled na cvičiště s oddíly asiatských sovětských vojáků. Ve škole si všiml změny postojů učitelů, kteří začali mít strach před nově dosazeným normalizačním ředitelem Sýkorou. „Při občance na mě řval kvůli mé kritice tehdejších poměrů. Není divu, že jsem měl problémy s přijetím na gymnázium.“

Konflikty s ředitelem gymnázia. Sebevraždy dvou profesorů

Přestože při přijímacích zkouškách patřil do lepší poloviny uchazečů o studium na mladoboleslavském gymnáziu, dlouho nepřicházelo rozhodnutí o přijetí. Vzali ho až skoro jako zázrakem až na konci prázdnin. Jak však sám poznamenává s potutelným úsměvem, neměli to dělat. Brzy se dostával do konfliktu s nově dosazeným ředitelem Františkem Neradem. Charakterizuje ho v návaznosti na svou zkušenost s ředitelem Sýkorou ze základky jako dalšího komunistického zametače: „Nevím, zda-li byl estébák, ale donášel na všechny profesory. Spolužáky kteří měli dlouhé vlasy, za ně tahal a smýkal jimi. Těm, kteří nosili křížky kolem krku, je strhával. Já jsem se jednoho z těch kluků zastal. Řekl jsem mu, že na to nemá právo, protože je garantována svoboda vyznání. Nevím, kde se to ve mně v sedmnácti, osmnácti vzalo. Ten kluk byl shodou okolností můj kamarád. Jmenoval se Milan Kundrt. Moji a jeho rodiče spolu hráli spolu mariáš..“

Nebyl to jediný konflikt. Po tragické smrti spolužáka Pepka Fialy přišel ředitel organizovat pohřeb. Trval na tom, že všichni půjdou ve svazáckém kroji. Jirounek zareagoval s tím, že ať neplete politiku do citových a soukromých věcí. Každý se chce s ním chce přece rozloučit po svém (byl jediným ve třídě, který nebyl členem SSM). Sám potom na pohřbu, kterého se zúčastnilo celé gymnázium, zahrál na housle. Konflikty se vystupňovaly natolik, že M. Jirounek byl z gymnázia podmínečně propuštěn půl roku před maturitou: . Nerad mi řekl, že jsem přeřazen na gymnázium v Mnichově Hradišti. Tam jsem chodil týden a pak se mi tamnější ředitel omluvil a řekl mi, že nesmím chodit ani tam. A nemám se vracet ani do Boleslavi.“

Řediteli Neradovi se podařilo na škole vyvolat takovou atmosféru, která zřejmě v historii československého normalizačního školství nemá obdobu. Mirek Jirounek vzpomíná: „V sousednín čvrtáku studoval můj kamarád, nadaný matematik a fysik Míťa Majer, který se pravidelně úspěšně umisťoval v celorepublikových soutěžích. Ředitel Nerad jeho třídnímu nařídil, že mu nesmí napsat doporučení ke studiu na vysoké škole. Ten to neuńesl a oběsil se na klice dveří svého kabinetu chemie. Záhy spáchal sebevraždu další z profesorů Vladimír Janus.“

Miroslav Jirounek vděčně vzpomíná na svého profesora Jaroslava Kováře. Starého komunistu s původními ideály a vězně nacistického koncentračního tábora. V 60. letech 20. století byl ředitelem mladoboleslavského gymnázia. „Byl to vynikající historik a zeměpisec. Nerad ho vyrazil když měl rok před důchodem. Pravidelně jsem se s ním potom setkával v letech 1974-5, když jsme oba pracovali na Geodézii v Mladé Boleslavi. Vždy v pauze jsme kouřili na chodbě u okna a diskutovali o historii.“

Odmaturoval jsem v Praze a přijali mě na konzervatoř

Miroslav Jirounek nakonec odmaturoval při zaměstńání na gymnáziu W. Piecka v Praze. Setkal se tam s zajímavými lidmi jako byl syn filosofa Karla Kosíka nebo Ivan Fried. Následně se dostal jako výborný houslista na pražskou konzervatoř. Byl však asi po půl roce na základě udání, přestože studoval výborně, vyloučen – oficiálně mu bylo přerušeno studium. Nevdal to a napsal dopis komisi pro lidská práva OSN do Ženevy, kde popsal okolnosti svého vyloučení s tím, že Československo nedodržuje právo svých občanů na vzdělání. Nakonec na základě tohoto dopisu a zásahu komise mu bylo umožněno vystudovat konzervatořdálkově – obor dirigentství. Podařilo se mu to v letech 1981-1986. Bylo to v době, kdy pracoval jako topič v Anežském klášteře v Praze. Na absolventský koncert, který se konal v roce 1986 v Dvořákově síni Rudolfina, šel čerstvý absolvent přímo ze své kotelny v klášteře.

close Miroslav Jirounek info Zdroj: Archiv Post Bella zoom_in

V dalších letech spolupracoval s muzikanty jako byli Michael Kocáb, Petr Hapka, Michal Horáček či Magdalena Kožená. Dirigoval také hudbu k některým filmům Juraje Herze.Podílel se také na tvorbě muziky pro EXPO ve Vancouveru. Začátkem 90. let 20. století působil jako dirigent komorní opery Praha.

Duchovní zázemí na evangelické faře a muzicírování v Mladé Boleslavi

Mnoho dobrého pro svoji duchovní výbavu získal v Mladé Boleslavi od evangelického faráře Alfréda Kocába a jeho manželky Darji, s nímž ho seznámil jeho syn Michael, se kterým hrával v hudebním triu. Prostředí evangelické fary, kde se jednou měsíčně scházeli k rozhovorům mladí lidé z širokého okolí, bylo pro všechny v době tvrdé normalizace ostrovem orientace. Mnozí z těchto lidí jako např. Jan Kozlík, Zdeněk Bárta, Miloš Rejchrt, Miloš Lojek, Aleš Březina a další se v pozdějších letech angažovali v Chartě 77.

Vedle toho se Mirek Jirounek v 70. letech 20. století zúčastňoval pořádání jazzových koncertů a dnů v Mladé Boleslavi v uskupení Kolegium pro novou muziku. Šlo o fúzi klasické muziky a jazzu. Uskupení založil mladoboleslavský skladatel Jiří Horáček. V tehdejších letech se v Mladé Boleslavi konal národní jazzový festival. Vše bylo z politických důvodů rozprášeno kolem roku 1975. „Komunisti neměli rádi jazz. Intuitivně jim vadila nezávislost, svobodomyslnost, schopnost improvizace a jiný životní styl,“ dodává Jirounek. 

Podpis Charty 77. Výslýchal mě bývalý spolužák ze základky

Podpis Charty 77 v roce 1977 pro něj znamenal osvobozující moment. Cítil to tak, že symbolický dal komunistům do čenichu. Následovala řada různých zaměstnání. Kotelny, uklízení, práce v textilce, odečítání vodoměrů, úklid ve Vinohradském divadle za 800,- Kč měsíčně. V těch letech byl už ženatý. Oženil se s Michaelou Mikšovskou.

Jirounkovi zažili spolu i jeden dramatický moment, incident se sovětským vojákem. Když se jeho manželka vracela domů, přepadl ji v průjezdu domu, kde bydleli, ruský voják. Byla těhotná, leknutím ji praskla plodová voda. Mirek slyšel volání o pomoc, vyběhnul ven, vojín začal utíkat a on ho pronásledoval, chytil a nakonec předal příslušníkům Veřejné bezpečnosti. Později se dozvěděl, že ho hned druhý den zastřelili, asi v Milovicích. Při sepisování protokolu na Veřejné bezpečnosti ho odmítnul podepsat, protože příslušníci nebyli schopni napsat pravdu.

V letech 1978-1981 se manželům Jirounkovým narodily tři děti, celkově jich mají dnes pět. V té době na tom nebyli dobře, žili na hranici bídy. M. Jirounek reaguje dnes s odstupem na poukazování některých jeho známých, že by měl brát ohled na své blízké takto s poukazem na biblické svědectví: „Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní Vám bude přidáno.Co bych dnes dělal, kdybych držel hubu a krok?“ Všechny jeho děti vystudovaly vysoké školy, mají dům, vydělávají hodně peněz.

Při výsleších na StB se choval statečně. Vždy se domáhal toho, aby bylo dodržováno právo, že si může dělat poznámky. Vůbec při prvním výslechu v Mladé Boleslavi po podpisu Charty 77 zažil paradoxní situaci, když proti němu za solem seděl estébák – jeho bývalý spolužák ze základní školy. Jirounek na to vzpomíná: „Poťukával s tužkou s tím gumovým koncem a říkal: „Tak pane Jirounek, co nám řeknete? A já jsem mu říkal: „ Co blbneš Vláďo?“ Já jsem nedoved přehodit tu výhybku. A Vláďa zrudnul, vypadnul a přuišel jinej, přišel ranař, bijec..

close Miroslav Jirounek info Zdroj: Archiv Post Bella zoom_in

Ten naopak na mě cenil zuby. Říkal, že mi rozmlátí hlavu o radiátor. Tak jsem mu řek, ať to zkusí a on to nezkusil kupodivu.“ Jeho výslechy zpravidla netrvaly dlouho. Vysvětluje si to tím, že dal najevo, že se jich nebojí a že jim nic neřekne. Při jednom z výslechů v souvislosti s bytovým seminářem u Ladislava Hejdánka byl vyslýchán pouze dvacet minut. Výslech dívky, která tam byla také, trval celých šest hodin.

Antichartu považuje M. Jirounek za zradu na národu. „Herci věhlasných jmen seděli se sklopenými hlavami a nikdo ani nehlesnul, nikdo se nezvednul a neodešel. Takovému herectví potom chybí mravní základ,“ dodává.

Listopad 1989. Prvorepubliková úcta ke vzdělání do současnosti

V listopadu 1989 se Miroslav Jirounek zúčastnil zakládání občanského fóra v Činohernímm klubu v Praze. V té době se mu zdálo přímo smělé žádat rezignaci ÚV KSČ. Ve svém diskusním příspěvku s snažil mírnit strach z porevolučního chaosu. Vzhledem k tomu, že většina lidí byla nějak namočena s minulým režimem, byl spíše pro pozvolný přechod a kultivaci společnosti. Z odstupu má podle něj tato myšlenka něco do sebe. Strany se různě střídaly, kultura jednání se však moc nezlepšila. Dílo mravního poklesu společnosti podle něj začalo devastujícími výroky Václava Klause o tom, že ekonomika má být na prvním místě a despektem k humanitnímu vzdělání. 

Normalizace pro naši společnost podle Jirounka znamenala stupidní pokračování toho, co začalo v Únoru 1948 a od rokun 1949 pokračovalo dehonestováním inteligence. Poukazuje na to, že v době před 2. světovou válkou jsme byli 7. na světě. První republiku si nesmíme idealizovat. Tehdy však panovala úcta ke vzdělání a ke kultuře. A to by se mělo dnes přenést do našeho života.

Miroslav Jirounek byl uznán jako účastník protikomunistického odboje. Z rukou premiéra Petra Nečase přijal 18. ůnora 2013 osvědčení a pamětní odznak. Uznání bylo zdůvodněno takto: „Panu Miroslavovi Jirounkovi za soustavnou protikomunistickou činnost podporující obnovení svobody a demokracie v Československu. Pan Miroslav Jirounek se v období od ledna 1977 do září 1979 podílel na koncipování otevřeného dopisu, petic a jiných protikomunistických materiálů vystupujících zejména proti porušování lidských práv totalitním režimem v tehdejším Československu.“

Autor: Michal Šimek