Stačilo zdánlivě málo: Najít text, se kterým by se mohla Pecková ideově i lidsky ztotožnit. A najít režiséra podobně tvrdohlavého a dominantního, jako je ona sama, aby měl sílu se uplatnit a pomoci velké hvězdě hudebního světa k pokud možno pokornému přerodu ve vyzrálou činoherečku. Obojí se nyní v Mladé Boleslavi přihodilo.

Kouzlo textu Mistrovské lekce amerického autora Terrence McNallyho prověřila před českým publikem nejprve ve Viole a posléze na Komorní Fidlovačce Eliška Balzerová, jež se jí chopila roku 1997, pouhé dva roky po vzniku hry. V Mladé Boleslavi mají ale pro diváky díky angažování Peckové velký bonus: Svědectví o velké kariéře a životní zpověď Marie Callasové, jedné z největších star historie opery, tu prezentuje skutečná operní hvězda, vyznávající navíc velmi podobný umělecký přístup a styl, ztotožňující se tedy takřka s každou myšlenkou, kterou ve hře skrze postavu interpretuje.

Když herec vzácně najde u nějaké role rovnítko mezi tím, co hraje a co sám jako člověk vyznává, pak vlastně ani nemusí hrát. Jen na jevišti prostě je. Dagmar Pecková ale i v tomto překvapí: Ona nejen je, ale ona vedle toho i skutečně hraje – a technicky skvostně. Jako by na scéně mluvila a ne zpívala odjakživa! A pak přidá jen tak mimoděk árii třeba z Carmen a divákovi v hledišti nevelkého středočeského divadla běhá mráz po zádech nad tou absolutní souhrou postavy a její představitelky, nad skvostnou technikou – protože dnes hraje perfekcionistka, nad silnou režií – protože režisér Petr Mikeska ví, že získal pro hru po všech stránkách silnou osobnost, a tak neodvádí zbytečně pozornost od ní režijními efekty a v tomtéž duchu si pohlídá třeba i scénografa (tradiční spolupracovnice Agnieszka Pátá – Oldak), jenž rozsvítí naprosto strohou scénu zářivou projekcí divadelního sálu jen v těch okamžicích, jež mají působit hvězdně a jejichž smyslem je ryze komorní nádech hry rozpumpovat do rozmáchlejší atmosféry světské slávy.

A pak tahá Mikeskova inscenace další trumfy: Divák lapá po dechu s příchodem každého ze tří žáků, jimž tu Pecková – Callas uděluje životní lekci umělecké profesionality a originality, v údivu, že vůbec nepřišel na čistou one woman – show, jak původně předpokládal. Tři herci boleslavského divadla se rozhodně nehodlali smířit s rolemi pouhých přihrávačů: Malvína Pachlová je roztomile naivní a roztržitá, Veronika Bajerová komicky sebestředná a hloupě namyšlená.

A nakonec na sebe vezme režisér Petr Mikeska ještě roli neodolatelně sebevědomého floutka oblečeného jako z módních žurnálů a získá v této roli – opět překvapivě, tentokrát za to překvapení může scénář – i veřejné sympatie své učitelky a nepokrytě i její herecké představitelky zároveň, jež své žáky do té doby takřka jen plísnila. Není vůbec lehké najít v činoherním souboru tři osobnosti, které se dokážou důstojně vypořádat s operním zpěvem a ještě ke všemu schopné shodit sebe samotné důvěryhodným předstíráním, že zpívají hůř, než skutečně umějí.

Po Bambasově Krás(c)e na scéně se v Mladé Boleslavi zrodil další absolutní výkon, jehož představitel, v tomto případě představitelka, naprosto přesně vnímá a chápe každé vyřknuté slovo, a proto ho

také tak skvostně interpretuje. Bude velmi zajímavé sledovat další činoherní vývoj Dagmar Peckové: Je to jen krásné souznění člověka s náplní jeho herecké role, nebo skutečný zrod nové činoherní mistryně krátce před její neuvěřitelnou šedesátkou? Snad nebude předčasné zvolat: Přerodila se hvězda!

Jiří Senohrábek