Ta začala divadelním přepisem filmového hitu Králova řeč, který se za 14 let od svého prvního uvedení už úspěšně představil na mnoha českých jevištích – namátkou v Pardubicích, Liberci, Chebu či na pražské Palmovce.

Boleslavská verze režiséra Petra Mikesky se mezi nimi rozhodně neztratí. Ba právě naopak: Patří na jejich vrchol. Obdivovat tu můžete chytrou, funkční, neilustrativní scénu Michala Syrového, která dovoluje soustředit se na to hlavní – totiž na herce a příběh, který představují. Je tu humor, noblesa, špetka historie i bulváru, vždyť hlavní hrdina byl dědečkem současného britského krále, ale hlavně pořádný kus lidství.

Daří se jak hercům představujícím špičku anglické královské rodiny (nenadálým postavením a hlavně pochybnostmi o sobě samém zmítaný Radim Madeja jako Bertie alias titulní král Jiří VI., stižený koktavostí, aristokraticky vznosná Hana Marie Maroušková jako jeho žena), tak i podzámčí: Ke vděčným momentům patří vedle životních lekcí, jež uštědřuje v nosných scénách králi jeho selským rozumem oplývající terapeut Logue (Petr Bucháček), také manželské a obecně povahové konfrontace logopeda a jeho svéhlavé, ale přesto věrně chápající choti Myrtle (Karolina Frydecká).

Dokonalá svatba v ryze průměrné režii kladenského uměleckého šéfa Jaroslava Slánského, která spolu se scénografií (Jozef Hugo Čačko) mimo jiné jen násobí některé nelogičnosti chování postav ve scénáři (autorem je dnes pětaosmdesátiletý, divadlem na sto způsobů odkojený Angličan Robin Hawdon), je komedií lidovější, bez přesahu. Fraškou, jež si neklade vyšší cíl než bavit. Jenže tenhle žánr vyžadující přesnou dávku stylizace je prostě nutné přesně trefit. A to se v Boleslavi nedaří.

Boleslavská Dokonalá svatba je důkazem toho, že i když jen jeden herec hraje jinak než ostatní, nemusí být vždy narušitelem týmu, ale naopak vlajkonošem hodným následování. Takovým osamoceným sólistou, jemuž se jako jedinému podařilo akurátně trefit žánr, je v této komedii Svatava Hanzl Milková v roli pokojské Julie. Ostatní bohužel buď vysloveně přehrávají a svoji roli jen vykřičí v obsahově zcela hluchých slovech (to je, pardón, až otřesný případ Ivany Nováčkové), nebo, což je tu většinovou mantrou, kolektivně podehrávají.

Možná to byl přímo týmový cíl frašku zcivilnět, aby nepůsobila tak teatrálně. Jenže fraška bez stylizace chutná podobně jako polévka bez soli. Pokud režisér chtěl dát představení poněkud civilnější výraz, pak si rozhodně neměl vybírat frašku. Tahle inscenace také nemilosrdně odhaluje, že vzhledem k současnému věkovému složení souboru, který zoufale volá po omlazení, nelze hrát v Boleslavi momentálně úplně všechno: Opravdu příhodný čas Romeů a Julií, ať už z tragédií či taškařic, tu byl do první dekády tohoto tisíciletí – a snad brzy zase bude.

To Splašené nůžky se excentrického přehánění, pochopitelně v mezích žánru, ale ty jsou zde opravdu široké, rozhodně nebojí. Radima Madeji v dosud neviděné roli exaltovaného homosexuálního kadeřníka je plné jeviště, stejně tak třeba i Karoliny Frydecké coby zákaznice z lepší společnosti.

Málokterý divadelní scénář míchá žánr poměrně opulentní komedie s detektivkou. A ještě navrch nechá divákovi vybrat, jak vlastně celá ta hra skončí. Přesně tohle jsou šafránové ingredience Splašených nůžek, a tak není divu, že se hrají po celém světě s takovou chutí a tak často, jakkoli autorská práva na ně rozhodně nepatří k těm levnějším.

Velmi expresivní výkony zmíněných dvou protagonistů tu dobře ladí s umírněnějšími, ale rozhodně ne méně výraznými figurami: Tereza Jirounková podává v roli prohnané moderní mladé ženy, jež prokazuje svůj smysl pro humor, jeden z nejzajímavějších výkonů své nedlouhé kariéry, jestli ne vůbec ten nejlepší, a rozšiřuje svůj herecký rejstřík zajímavým a dosud zcela netušeným směrem. Petr Prokeš už mnohokrát ukázal, že nejúčinnější zbraně z jeho hereckého arzenálu nestřílejí nijak hlasitě.

Jestliže Králova řeč i Splašené nůžky patří k vůbec nejzajímavějším počinům hned několika posledních sezón a ani recenzent tu nemá důvod odplivnout si nad jejich mainstreamovostí, Dokonalá fraška doplácí buď na hereckou nemohoucnost, nebo - ještě hůře a těžko říci - snahu popřít odvěké zákony frašky rádoby moderním náhledem.