Po přehledu historika Luďka Beneše hovořil Milan Mareš z České křesťanské akademie. Připomněl Miroslava Jirounka, který odmítl lhát o „bratrské“ pomoci, a zmínil sobeckost v konzumaci stále více hmotných statků i zážitků v kontrastu s biblickým „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere“. Svůj proslov zakončil výzvou z milionové Letné: „Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?“

Projev Milana Mareše

Připomeňme si, že po 17. listopadu 1989 byl prvním hybatelem událostí v Mladé Boleslavi husitský farář Antonín Jelínek, jehož fara se stala centrem Občanského fóra. Již dříve cestu občanského odporu proti komunistickým diktátorům statečně prošlapávali dva boleslavští signatáři Charty 77, evangelický farář Alfréd Kocáb a Miroslav Jirounek, dlouholetý vedoucí místní skupiny České křesťanské akademie. Ke dnešní vzpomínce proto patří i vděčnost za jejich statečnost. Jejich ducha nezlomilo ani to, že jim komunistický režim zakázal činnost a degradoval je do dělnických profesí.

Žijeme ve svobodné zemi, to není samozřejmost. Svoboda nemůže být bezbřehá, protože bez nutných restrikcí bychom dali zelenou příjezdu ruských tanků nebo zavedení práva šaría. Znovu se ozývají „soudružsky uvědomělé“ návrhy – třeba na zestátnění výrobních prostředků či na seškrtání poddimenzovaného rozpočtu na obranu. Naše předchozí vlády nezodpovědně přistupovaly k zajištění dostatku energie, to nyní nelze zvrátit obratem. Navíc náš stát zadlužovaly v letech hospodářského růstu.

Generální stávka 27. 11. 1989 na Masarykově náměstí v Mnichově Hradišti
Pohled do minulosti: Tak vypadaly listopadové události roku 1989 na Boleslavsku

Nechováme se krajně nezodpovědně stylem poručíme větru dešti? Naše planeta má konečné zdroje. Neustále se zvyšující materiální nároky vedou ke drancování přírody s dalekosáhlými a nevratnými důsledky. A my, místo uskromnění, stavíme dále babylonskou věž až do nebe. Na dluh, který budou muset splatit naše děti. Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu (Václav Havel).

Chceme-li svobodu zachovat, musíme si vybrat, zda naletíme znovu na vábení těch, kteří slibují ráj na zemi, nebo přijmeme (Churchilovu) dřinu, pot a slzy v zájmu společného dobra. Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere (Sk 20,35). Nemohu končit jinak než heslem z milionové Letné: Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?