Postřeh první

Mužný Martin Hrubý patří ke služebně nejstarším hercům mladoboleslavského divadla. Zatímco jeho fyzická stránka snad vůbec nestárne, na rozdíl od síly a bujné kštice, které herec s věkem proti přírodě neztrácel, se vydávalo na ústup hercovo charisma. Předchozí sezóna však přinesla rázný zlom, který by se dal označit za malý zázrak.

Letitá opora souboru prošla poměrně rázným znovuzrozením: Martin Hrubý nejprve zazářil v muzikálu Donaha! Následně byl nepřehlédnutelný v komedii Je úchvatná. Ale nejrazantněji, a přitom za pomocí v podstatě decentních technických prostředků, doléhá jeho náboj na diváky v jevištní úpravě Roku na vsi bratří Mrštíkových.

V kongeniální úpravě mnohočetně zalidněné vesnické fresky, kterou v devadesátých letech vytvořil pro Národní divadlo jako největší senzaci těsně polistopadové éry Miroslav Krobot, Hrubý exceluje na boleslavském jevišti v nosné roli Cyrila Rybáře, kterou ve Zlaté kapličce ztvárnil ve své vrcholné formě nenapodobitelný Boris Rösner.

Momentálně se Martin Hrubý potýká s dlouhodobějšími zdravotními problémy. Nezbývá než nasměrovat podobné energetické čakry, které směřovaly při reprízách nejnovějších inscenací od herce k divákům, tentokrát zase opačným směrem.

Postřeh druhý

Již delší dobu uváděná Inscenace 1000 tváři Adiny v Mladé Boleslavi plně odhalila, že charismatem obdařený musí být nejen herec, ale ve svém scénáristickém zakotvení i postava, kterou má herec ztvárňovat.

Scénáristka Daniela Sodomová a režisérka Adéla Stodolová už mají skoro patent na divácky vděčné životopisné črty přemílající v rámci jediného divadelního večera celoživotní osudy zajímavých a obecně známých osobností.

V Medě, Werichovi a Martě vytvořila Stodolová pro letní scénu na pražské Kampě dechberoucí životní road movie neobyčejné sběratelky umění, záhy na to nejmoudřejšího českého herce a k tomu zatím do třetice ještě i nejstatečnější české zpěvačky. Všechny vznikly více či méně na objednávku z míst, jimiž tyto osobnosti prošly.

Podobnou genezi má za sebou životní příběh Adiny Mandlové, jejíž netuctový životní osud si chtělo na divadle připomenout její rodiště Mladá Boleslav. Jenže scénář ukázal, že pro to, aby divák po celý divadelní večer šel s hlavní postavou a nejlépe za ni vysloveně dýchal, nestačí oživit libovolný idol libovolné doby a spoléhat se na to, že jeho srážky s nárazníky doby budou dostatečnou vábničkou na tak dlouhé období, jakým může být někdy na divadle jeden celý večer.

Herečka Adina Mandlová byla jistě zajímavou ženou, nejen sexuálním vampem jedné malé dějinné etapy své vlasti, ale i vtipným ironickým glosátorem dění, jehož se stala součástí. Jenže její kulturní vklad nepřežil první vrásky na jejím čele. Na rozdíl od Medy Mládkové, Jana Wericha či Marty Kubišové byly přednosti herečky předurčeny k tomu, aby se proměnily v prach bez ohledu na složitost turbulentní doby, s jakou se musely potýkat.

Divák potřebuje svého hrdinu milovat nebo nenávidět. 1000 tváři Adiny mu k tomu nedává příležitost jednak vzhledem k charakteru vybrané živé předlohy, ale i pro pouhou skutečnost, že onen mamutí počet podob hlavní postavy je smyšlenou licencí autorky: Mandlová byla ve své ironické břitkosti postavou dosti přímou a už rozdělení její role mezi hned čtyři herečky se jeví jako naprosto nadbytečné – v čem je tolik jiná Adina Malvíny Pachlové od Adiny Svatavy Milkové? Odkud přišla autorka na to, že zrovna až břitce přímá Mandlová nasazovala do života nepřehršel různých masek?

Jistě, její ironie byla nepochybně maskou, ale maskou veskrze konzistentní. Z večera divák odchází s pocitem, že si Adina celý ten vír dějin kolem sebe vlastně i zasloužila – tedy s vydatným přispěním rodičů. A když v jejím životě dochází k vnějšímu zklidnění doby a současně i jistému vnitřnímu smíření, nezůstane z heroiny víc než tuctová sousedka odnaproti.

Postřeh třetí

Hana Marie Maroušková se v komorním muzikálu Miluji tě, ale… vrací z mateřské dovolené, aby vytvořila jistě nejlidštější divadelní postavu své dosavadní boleslavské kariéry. Svůj cit pro komedii si lehce tříbila už těsně před mateřskou s neodmyslitelným mobilem v ruce v roli mladičké naivní herečky ve Fraynově třeskuté frašce Bez roucha, teprve nyní v roli partnerstvím a také mateřstvím zkoušené i vyčerpané mladé ženy ale vykvetl její komediální talent naplno.

Tahle hudební hra patří navzdory své ryze komerční podstatě k nejlepším novinkám právě končící sezóny, také díky souhře Marouškové s Petrem Mikeskou a druhému párovému souznění mezi Veronikou Bajerovou a Radimem Madejou.

Postřeh čtvrtý

Anton Pavlovič Čechov nikdy nebyl autorem pro každého, ale v každé zemi, ať se nachází na jakoukoli světovou stranu od jeho domovského Ruska, je už přes sto let skálopevně zařazen do desítky největších světových dramatiků všech dob. Tíživost jeho témat inscenátoři často zbytečně ještě zvýrazňují tím, že Čechova příliš intelektualizují a preparují z jeho textů komediálnost, jakkoli je jejich zcela klíčovou součástí.

Ve Višňovém sadu v Mladé Boleslavi se nic takového nestalo, inscenace to byla osobitá nejen tím, že si diváci vyměnili s herci jeviště a hlediště, ale i tím, že srdnatě zachovávala těžkému tématu navzdory autorův humor. Vynikající představení režiséra Petra Mikesky doplatilo nakonec především na dobové protiruské nálady, při nichž se chudák Čechov stal v očích českého maloměšťáčka Putinovým zbrojnošem podobně jako třeba Jaromír Nohavica.

Masa s pocitem ušlechtilého boje za právo odsoudila z gauče mimořádnou inscenaci k vyšumění z nezájmu a brzké derniéře. Velká škoda, že součástí pohodlného davu byly i gymnaziální profesorky. I ony odpovídaly na hlasité vábení jejich školních svěřenců z divadelní ředitelny či obchodního oddělení se sborovou pohodlností ne. Divák, který by snad ještě chtěl přehodnotit svůj momentální odpor k čemukoli ruskému, bude mít v září ještě poslední příležitost…

Postřeh pátý

Sotva se lidstvo zotavilo z covidu, je víc než patrné, že trpí ještě jinými neduhy, z nichž mnohé jsou patrně trvalejšími následky nedávné epidemie. Společnost se nachází v jakési dlouhodobější fázi normalizace a zatím není jisté, zda se zcela vrátí ke svým letitým hodnotám a hlavně zvykům. V dané situaci se jeví jako nejtaktičtější kompromis divadelníků nasazovat na repertoár lehčí, všeobecně srozumitelné příběhy nabité lidským poselstvím, jež nepodléhají dobové módě a mají potenciál zasáhnout i otrlé útočníky ze světa sociálních sítí.

Přesně takový je Rok na vsi bratří Mrštíků, po všech stránkách nejlepší inscenace sezony na velké scéně. Přesně takové jsou Návštěvy u pana Greena, subtilní inscenace, jež nabízí skvělé herecké příležitosti dvěma mužským protagonistům z té nejmladší a naopak nejstarší generace.

Po Stanislavu Zindulkovi a Matěji Hádkovi, kteří nádherný komorní příběh z Ameriky přenesli do Čech, jsou Petr Bucháček a Milan Ligač jejich důstojnými domácími pokračovateli v divadelním večeru, který momentálně září na Malé scéně. Tohle jsou přesně ty typy inscenací, s nimiž u diváků i kritiky bodoval už před čtvrt stoletím tvůrčí tandem Františka Skřípka a Josefa Kettnera.

Inu, není lehké být v současné době divadelníkem. Jenže to samé mohou říci i výrobci či prodejci čehokoli jiného než jsou divadelní emoce. Nakonec nejskalnější jistotou bude asi zůstat autentickým. Což se tedy divadlu v závěrečné červnové tečce sezony, jakou je expresivně psychotická inscenace sice drsného, ale ve scénáři přesto poetického irského příběhu Porcie Coughlanové, opravdu hrubě nepovedlo…

Jiří Senohrábek