Pro silné slovo či dokonce krvavý čin se tu nejde daleko, z celého toho společenství ale sálá svérázná poezie, opírající se o prastaré mýty a nevšední míru spiritismu a mající až antické rozměry. Taková je i hra Mariny Carrové Porcie Coughlanová, jejíž premiérou v pátek 16. června se Městské divadlo Mladá Boleslav začalo před prázdninovou pauzou loučit se svými diváky.

Režisérka Diana Šoltýsová si teprve v éře covidové a postcovidové vydobyla první uznání za své inscenace na pražských komorních scénách a v hradeckém Klicperově divadle, kam se znovu vrátí hned po letních prázdninách. Mladoboleslavskému publiku je zatím známá jen jako herečka: blýskla se tu v adaptaci klasické britské detektivky Agathy Christie a především v hlavní roli hry Hadar Galron Tajemství, režírované samotnou izraelskou autorkou.

Jestliže jako herečka se Diana Šoltýsová uvedla v Mladé Boleslavi znamenitě, jako režisérka tu nyní – proč se bát říct to hned naplno – totálně selhává. Její inscenace Porcie Coughlanová mezinárodně uznávané současné irské autorky Mariny Carrové je typickou ukázkou toho, jak opojení z předchozích úspěchů pramenících z originálního výkladu může vyústit v delirium tremens.

V jeho záchvatu, neseném snahou ukázat sílu sebe sama, zabije režisér na jevišti autora a přitom ještě znásilní herce bez rozdílu pohlaví tak, že přestávají být živoucími bytostmi a mění se v nepřirozené kreatury, které si se svým režisérem u jednoho s chutí, u druhého s totální nechutí skočí za hlasitého povykování, prostého jakékoli přirozenosti, onen maniakální opilecký taneček.

Není žádnou novinkou, že při uvádění drsných současných irských her odejde o přestávce nejeden divák – tu kvůli jadrnějšímu jevištnímu jazyku plnému vulgarismů, jinde kvůli otevřenému násilí, onehdy prostě jen nevydýchá drsné chování postav vůči ostatním a leckdy i sobě samým.

Pokud má ale divák výdrž a aspoň špetku soudnosti, najde pod drsnou slupkou svéráznou poezii a až magickou přitažlivost nehezkého. Právě probleskování poetičnosti mezi četnými vulgarismy a násilnými, leckdy vysloveně krvavými činy pročišťuje hustou atmosféru typickou pro současnou irskou dramatiku a připravuje půdu pro kýženou závěrečnou katarzi, nesoucí se v duchu starověké antické tragédie.

Jenže Diana Šoltýsová vnesla do boleslavské Porcie Coughlanové přebujele expresivní atmosféru. V jejím vyloženě hlučném inscenačním pojetí je poezie překřičena ve všech významech tohoto slovesa. Paradoxní krása ošklivosti je ukryta pod odpudivé ilustrační masky tak, že pozorovatel není sto ji odhalit.

Hlavní postava alespoň v pojetí hostující Jaroslavy Koškové (alternuje s domácí Magdalenou Jirounkovou) není oslnivě krásnou a na pohled zdravě ženskou hrdinkou, skrývající hlubokou vnitřní bolest, nýbrž psychicky zdeptanou a druhé deptající bytostí, jejíž absolutní vyšinutost je manifestována vysloveně silovými vnějškovými prostředky.

Místo jakkoli z podstaty temné, ale přeci jen nepopiratelné básnivosti pramenící z autorčina pochopení pro drsný kraj i jeho obyvatele, sálá z téhle boleslavské črty irské pospolitosti totální dekadence. Ta dosahuje až monstrózních rozměrů u postav Kyklopky z Coolinarney (Svatava Hanzl Milková) a především staré Scullyové (Eva Reiterová), pojatých jako vyložené kreatury.

Porciina dobrovolná smrt v takovém kontextu logicky vůbec nevyznívá jako východisko do naděje, nýbrž coby potvrzení nihilistického vidění, že nic na tomhle zkaženém světě nemá smysl. Co si režisérka od diváka pro svoji postavu vůbec žádá? Je to pochopení? Pokud ano, pak je cesta, jakou se pro ono pochopení vydává, cestou do pekel.

Tahle halucinogenní snůška nemůže u citlivého jedince, jemuž chybí hroší kůže a touha po nevšednosti za jakoukoli cenu, vyvolat nic jiného než nepochopení pro ústřední hrdinku, ba přímo odsudek pro její zvrácenost. A s tím i odsudek celého tohohle nepovedeného divadelního večera.

I těm tvůrcům inscenace, kteří nemusí být u repríz z podstaty své profese osobně přítomni tak jako herci, doporučuji zkrotit vlastní sebevědomí opakovaným usednutím do hlediště i poté, co se v něm před pokřiveným zpětným zrcátkem přestane natřásat, bouřit a tleskat přátelsky spřízněná, početně silná premiérová klaka mladých studentů a herců, kteří ještě netuší, že každé burácivé boření stereotypů prostě musí mít jiné opodstatnění než jen touhu odlišit se nebo vymezit vůči ostatním.

A největší chyba režisérky? Že od diváka nejspíš nežádá vůbec nic, jen to do něj prostě musí pěkně naprat.

Bude zajímavé analyzovat, proč tuhle inscenaci většina diváků jednoduše nepřijme – a to je už nyní věc víc než jistá. Půjde o střet tvůrce – smělého buřiče a jeho diváka - brblajícího páprdy, (na to vše) kašlajícího ve svém zaprášeném křesle? Nebo půjde o srážku tvůrce – provokatéra z podstaty s divákem coby bdělým pozorovatelem, který to celé přeci nezhltne s nadšením jenom proto, že takovou krmi nedostává každý večer?

Jiří Senohrábek