Jsem prachobyčejný důchodce. Něco málo jsem si našetřil, nicméně rentiérem rozhodně nejsem. Moje babička si z důchodu oddělovala dvě hromádky: jednu pro pana doktora a druhou pro pana faráře. Já jsem uvedené portfolio trochu pozměnil: pan doktor zůstává, ale druhá hromádka jde ve prospěch vnučky. Zatím žiju.

Každé všední ráno chodím před městský úřad pro noviny – jsou zadarmo a leccos zajímavého se z nich dozvím. Je podzim, a tak mi pod nohama křupe spadané listí, když procházím malým parčíkem. V noci trochu zapršelo, a tak země je plná kaštanů. Sbírám je a mám z toho velkou radost – hnedle dvojnásobnou. Jednak ze samotných nahnědlých plodů, ale také z toho, že se dokážu zatím sehnout a posbírat spadané ořechy, které se rovněž při mé ranní cestě nacházejí. Kdoví jak to bude s ořechy, kaštany, a hlavně se mnou příští rok…

Přicházím domů, obtěžkán pytlíkem posbíraného. Manželka se rozohní přísnou otázkou: „Prosím tě, co s tím budeš dělat? Vždyť jich máš doma už dost.“ A podobnými „výpady“ mé drahé choti bych mohl pokračovat.

A tak si pokládám otázku, z čeho vlastně ještě mohu mít radost. No to je přece jasné: Že ještě vůbec žiju!

Podzim je časem dýní.
Podzim je časem dýní. Nabízíme trochu nostalgie s básničkou Pavla Kyseláka

P.S.
K poledni vyrazím do přilehlého hájku, abych si vyhlédl silnější větev ve tvaru písmene ypsilon. No jo, ale už doma slyším káravou otázku: „Co to zase neseš?“ Ale s tímto vyčítavým dotazem si hlavu naprosto nelámu. Zakoupil jsem totiž leteckou gumu, kousek umělé kůže a už se těším, jak své osmileté vnučce sestrojím pořádný prak. Určitě bude mít z něho radost.

Autor: Pavel Kyselák

Máte i vy své drobné radosti, které vám pomáhají zvládnout sychravý podzimní čas? Napište nám přes formulář Čtenář reportér nebo na eva.kovanicova@denik.cz a my vám rádi zveřejníme příspěvek v našem Deníku.