Tehdy, na své pouti do Santiaga de Compostela jsem se rozhodla zhlédnout jeskyni Altamiru, i když to pro mne byla značná zacházka. Vyšla jsem ráno ze Santanderu, ale spíš ze Santillana del Mar. Hustě pršelo, boty ihned promokly, na zádech 13 kg a vítr mi trhal pláštěnku z ramen, takže i oděv od pasu dolů byl nacucaný vodou. Ale odpoledne jsem přeci jenom stála před jeskyní Altamira, která je hodně slavná a známá.

Na začátku tak velkolepého objevu byla malá, pětiletá holčička Marie. Ona tehdy, asi před 150 lety, se svým tatínkem hledala zaběhnutého pejska. Vlezli do jeskyně, Marie měla sedět při svíčce a čekat na místě, zatímco tatínek prozkoumával další chodbu. Mařenka najednou začala plakat a křičet "toros, toros…", protože nad sebou uviděla obrovské bizony, kteří se v mihotajících záblescích plamínku jakoby pohybovali a ona myslela, že jsou živí a ženou se na ni. Všechna ta zvířata jsou namalována červenavou, hnědou, béžovou, žlutavou hlinkou s černými obrysy - jeleni, medvědi, divoká prasata, bizoni, překvapivě i tygr, prostě všechna zvířata, co tehdy v pralese žila.

Při vstupu do jeskyně mne zaujal hologram z jeskynního života lovců a sběračů - pohyby, mluva, matka, otec, dítě, oheň, přinášení surovin a dřeva, příprava potravy. Byl to vzrušující biograf, či divadlo, překvapivě pravdivé. Nejprve jsem postála v údivu, protože jsem si myslela, že jeskynní život předvádějí najatí herci, než jsem pochopila na co to vlastně hledím. Potom uvnitř černočerné jeskyně, s bodovým nasvícením, jsem na stropě náhle uviděla ty známé a nádherné malby zvířat a na stěnách otištěné dlaně pradávných obyvatel. Kresby byly tak úžasné, kdy i každý oblý výstupek skály malíř využil jako přirozenou součást těla malovaného zvířete. K výraznému kulatému výstupku přimaloval hlavu, končetiny, tělo, takže vznikla plastická malba třeba bizona s masívním hrbem, tu zase máme tlusté prase divoké, tu je statný jelen, dokonce i tygr. Dojatá jsem si jedno zvíře na stropě, vyfotila.

Asi málokdo ví, že Altamira je celičká umělá, nepravá, ale na milimetr přesně okopírovaná a je tak prý k nerozeznání od pravé, originální jeskyně. Ve vestibulu je na fotkách zachycena mravenčí práce mnoha španělských umělců, jak ze štaflí, žebříků a lešení pracují na této replice. Španělská vláda rozhodla, myslím v roce 1975, že se to tak musí udělat, aby se vzácná, pravá památka zachránila. Originální jeskyně mohla být zničena, kdyby pokračoval roční nával statisíců turistů, kteří by ji svým dechem, potem, prachem a pak díky houbám a mikroorganismům, zničili. Dnes už nevím, kolik let výstavba rozsáhlého betonového bunkru umělé jeskyně trvala, myslím, že 5 let, než byla tato dokonalá replika hotova. A byla to složitá a náročná práce, když se jeden každý milimetr, jedna každá prohlubenina, puklina, hrbolek, skalní nepravidelnost, musela vyrobit z umělého betonu, přenést na stěny, hlavně na strop a také zabarvení se muselo shodovat s barvou originálu. Španělští stavitelé, výtvarníci, malíři svůj úkol provedli dokonale.

Věděla jsem, že Altamira je replikou, ale přišlo mi zajímavé toto dílo zhlédnout na vlastní oči. Lákala jsem jednoho borce, aby se tam šel také podívat. Řekl jen "já nejsem zvědavej na žádnej falzifikát" a pokračoval v přímé pouti do Santiaga.

Představte si, že i tato replika je dnes pro turisty uzavřena, protože ročně jeskyni navštívilo 600 tisíc až milion turistů a opět byly ničeny malby, které byly provedeny jako v onom dávnověku pouze ohořelým dřevem, popelem, sazemi, jílem a vodou, stejně tak, jak je malovali lidé před 18 tisíci lety. Do jeskyně může vstoupit jen na několik turistů za týden a jen po telefonickém objednání. A tak máme všichni utrum.

Když jsem okouzlená vylezla ven, řekla jsem si, že musím aspoň najít zamaskovaný vchod do té pravé jeskyně, i když bylo zakázáno vstoupit jinam než na betonovou plochu a parkoviště. V turistickém průvodci jsem vyčetla, že originální jeskyně se nachází nedaleko odsud. Nenápadně jsem tedy vstoupila mezi keře a stromy. Byla jsem maskována tmavě zelenou pláštěnkou s kapucí a plížila se tak pomaloučku a nenápadně, že si mne ostraha u svých monitorů jistě spletla se stromem nebo nějakou kupkou trávy. Dívala jsem se úporně na všechny strany, za hustá křoví, shluky stromů, zelené pahrbky, ale uzamčená železná vrata původní jeskyně jsem neobjevila, svými krůčky přírodu nepoškodila, živá zvířátka tichým krokem nevyplašila, ale pravidla jsem tehdy trošičku porušila.

Autor: Ivana Výborná