Proč bychom měli znát historii?

Protože historie je nedílnou součástí naší existence. Vše, co je kolem nás (s výjimkou toho co právě vzniká), je dílem minulosti. Jediná otázka je, jak dávná historie to je: jestli včerejší, nebo z minulého tisíciletí. Jde i o psychickou rovinu: abych pochopil sám sebe, musím znát vlastní dětství, příběhy svých rodičů i prarodičů.

Skupiny mají svou identitu též, abychom věděli, jak se rozhodujeme třeba jako Češi dnes, je dobré znát národní traumata i radosti naší minulosti. Je možné vysvětlit například některé z problémů Sudet bez znalosti dějin? Jestli chceme pochopit dnešní válku na Ukrajině, potřebujeme znát texty Kateřiny II. o ruském národu, který zahrnuje podle ní i dnešní Bělorusy a Ukrajince. Zkrátka proto, abychom znali sebe samé a náš svět, potřebujeme dějiny.

Ale je tu ještě jeden důvod, radostný: my jako lidé milujeme příběhy, pohádky, a proto nás historie nepřestává přitahovat.

Jste historikem umění se specializací na období antiky a raného středověku. Kde se ve vás vzal zájem o historii? Co vás k tomu přivedlo?

Příběhy jsem měl rád vždy, vyrůstal jsem mezi knihami a obrazy, to určitě hrálo roli. Ale lásku k historii jako k oboru ve mně rozhodně vzbudili skvělí učitelé – především Mario Donati na základní škole v Ceviu, který nás učil kriticky myslet. K dějinám umění mě potom přivedl profesor Claudio Guarda na gymnáziu v Locarnu, neuvěřitelný vypravěč. Na vysokou školu jsem šel po uši zamilovaný do umění a do jejich příběhů. A tak jsem potkal svou budoucí školitelku, Serenu Romano, a ta proces dokonala: na první hodině jsme brali pozdně antické umění a bylo rozhodnuto!

V roce 2017 jste v rámci semestru udělal doposud nevídanou věc, spolu se studenty jste vyrazil na čtyřměsíční pěší pouť po významných francouzských památkách, dohromady jste ušli asi 1540 kilometrů. Zároveň jste si na různých zastávkách nechali přednášet od světových kapacit oboru. Je vůbec možné tohle něčím překonat? Děláte podobné poutě často?

Na poutě se studenty chodíme pravidelně od roku 2012, letos půjdeme po třinácté, ale většinou vyrážíme „pouze“ na dva týdny, v roce 2017 to bylo skutečně výjimečné. Byla to neuvěřitelná zkušenost: strhující, krásná - a také těžká. Na středověké památky jsme se začali dívat úplně jinak. A bylo až neskutečné, jak se k nám chovali lidé, které jsme náhodně potkali. Ta systematická štědrost změnila mé vnímání lidstva. A naopak, největší zkouška byla vydržet 123 dní ve dvanácti lidech. Tuto stránku jsme trochu podcenili, dnes už vím, že na některé věci se dalo připravit lépe. Ale k vaší otázce: Nevím, zda tuto pouť lze „překonat“. věřím, že ano, ale určitě to byl moment, který mi změnil život.

Jste autorem dvou knih s podobným názvem. První z nich, Ženy u oltáře. Nikdy? vyšla v roce 2019 roce u Books & Pipes. Druhou s názvem Ženy u oltáře? Matka Boží a gender v raném křesťanství vydala vloni Masarykova univerzita v Brně. Jak se od sebe ty dvě knihy liší?

Ta první je kratší a je psána, jak o ní napsala jedna recenzentka, tvrdším perem. Je hodně akademická. Ta druhá se snaží vyprávět tytéž strhující, a trochu depresivní, události jako opravdový příběh. Také jsem v tom druhém vydání mnohem odvážnější: za pět let máme mnohem více důkazů o situaci žen v pozdní antice. Je také samozřejmě doplněná bibliografie, rozepsal jsem pár klíčových případů a asi jsem také dospěl jako badatel. Mám-li být upřímný, ta druhá verze mi připadá mnohem lepší i díky neuvěřitelné redaktorské práci Karoliny Foletti a Zuzany Urbanové, kterým jsem opravdu zavázán.

Téma žen v církvi je stále aktuální. Čím si vysvětlujete, že v katolické církvi se ženy dosud nemohou stát farářkami? Přitom například Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická mají tolik výrazných osobností v roli farářek.

Katolická církev je stále obrovská, mocná a neuvěřitelně globální instituce. Její jednota je výsledkem mnoha kompromisů, a především těžké rovnováhy mezi „liberály“ a „konzervativci“. Narušit ji jakoukoliv větší změnou – a svěcení žen mezi ně beze sporu patří – by mohlo znamenat rozkol této tisícileté instituce, kterého se všichni bojí.

Dalším problémem je, že minimálně od pádu papežského státu v 19. století se část katolické církve cítí permanentně ohrožená modernitou a reaguje na to radikálně konzervativní politikou. „Konzervativci“, kteří byli v defenzivě v období druhého vatikánského koncilu, jsou aktuálně „na koni“, jak dokazuje například i katolická církev v České republice nebo v Polsku. Někteří hodně viditelní členové církve se snaží prosazovat společnost patriarchální (a poměrně netolerantní), a svěcení žen je tedy pro ně naprosto nemyslitelné.

Ivan Foletti (1980) je česko-švýcarský historik umění specializující se na studium historiografie umění Byzance a na studium umění Milána, Říma a Konstantinopole v období pozdní antiky a raného středověku. Přesněji řečeno na studium raně křesťanských památek z liturgického a rituálního hlediska. Vedle toho se zajímá o využití sociálních a antropologických přístupů k výzkumu dopadu období migrací na vývoj umění v oblasti Středomoří. Ivan Foletti získal svůj magisterský a doktorský titul v oboru dějiny umění na Université de Lausanne ve Švýcarsku, habilitován byl v témže oboru na Masarykově univerzitě. V roce 2020 byl jmenován profesorem. V roce 2023 získal habilitaci z církevních dějin na Univerzitě v Helsinkách. Aktuálně působí jako profesor na Masarykově univerzitě, kde vyučuje kurzy středověkého umění. Je vedoucím Centra raně středověkých studií a Knihovny Hanse Beltinga, a rovněž vedoucím redaktorem časopisu Convivium. Jako hostující profesor přednášel na univerzitách ve Fribourgu, Lausanne, Helsinkách, Neapoli, Padově, Poitiers, Praze a Benátkách. Je autorem mnoha odborných publikací.