„Nazdar, Jardo, co potřebuješ?“ zahalekám v domnění, že budeme tlachat o tom, jaký to v redakci bejvávalo. Pár vteřin ticho a pak slyším, jak mi z Bolky přes telefonní signál do Prahy servíruje informaci, kterou nechcete slyšet. Krev v žilách mi tuhne, okamžitě mám husí kůži. „Máco, Fanda Chmela umřel,“ slyším, jak polyká slova.

„Kecáš!“ vzdechnu zcela nechápavě, ale tuším, že s těmito informacemi se legrace nedělá.

„Nekecám. Teď to píšou basketbalisti. Tak abys věděl, vím, že jste se měli docela rádi.“

Jardu vytípnu, jdu dál, slunce zašlo. Naskočila mi husí kůže a do očí se mi vedraly slzy. Jdu domů a pořád myslím na Fandu. Doma mi na počítači vyskočí zpráva od Šárky Charouskový, bývalý kolegyně z Deníku, nyní je mluvčí na radnici: „Jirko, nevím, jestli to víš, ale Fanda…“

Odepisuji, že už to vím a že na Fandu musím zavzpomínat. A protože mě mým životem provází psaní, bude to pár řádek. Já Fandu totiž dobře znám, on čeká, že něco napíšu. A já ho nemůžu zklamat.

Je noc, sedám k počítači, v očích mám slzy…

Milý Fando,

předně ti vzkazuji, tam nahoru, žes mi měl dát vědět. Aspoň náznakem, že se chystáš na cestu. Zastavil bych se a ještě bychom pokecali. Jasně, ten slibovanej větrník bych přivezl. Vždyť jsme si to setkání plánovali snad pět let. Tak dlouho jsme se neviděli. A když už jsem z Prahy přijel do Bolky, zastavil se před bývalou redakcí v Železce, tedy Železný ulici, tam, jak jsi měl sídlo firmy, zavolal jsem ti a tys zrovínka měl dovolenou, podruhý jsi měl rýmu a byl doma. Tak jsme si slíbili, že se brzy musíme potkat.

Kruci, tady to už nestihneme. A já se tak těšil, že ty mi uděláš to kafe, sobě taky, já vybalím toho slibovanýho větrníka a k tomu přivezu ten můj speciální štrůdl. Já tam dávám totiž k těm jabkům i banán. Chutnal by ti.

Hele Fando,

pamatuješ se, kdy jsme se vlastně poznali? Já už nevím, ale dvacet let tomu určitě je. Možná pětadvacet, vždyť já v Deníku jsem už 29 roků. Vídali jsme se, tys měl tenkrát Quelle, pak cestovku, a pokecali jsme.

Když jsem pak opustil Boleslav a vydal se za novinařinou do Prahy, občas jsem se zastavil na kus řeči. Já jsem se s tebou potkával fakt rád. To už jsi měl prodejnu naproti redakci, byli jsme sousedi. A pokecali o životě. O redakci, o novinařině, o Boleslavi, o radnici, o politice. A taky o tvým milovaným basketu, o koních. A hlavně o tvý dceři a manželce. Jak tys o těch holkách krásně mluvil! Každej chlap si na ty své ženy vždycky nějak nasadí, ale tys to neudělal nikdy. Ani jednou.

Vždycky jen „Moje Drahuška, moje Dráža…“ Až teď si uvědomuji, jak jsi ty holky miloval. No dobře, miluješ je pořád, já vím…

close info Zdroj: Archiv Deníku zoom_in František Chmela

Víš, Fando, přiznám se teď natvrdo. Jednou jsi mě naštval. To jsem měl zrovna myšlenky, že jsem novinářskej mistr světa. Byl jsem šéfredaktorem Boleslavskýho deníku a znal spoustu lidí. Bavili jsme se o tom, že kdybych musel novinařinu opustit, protože jsem měl zrovna stav vyhoření, že prostě zvednu sluchátko a někomu někam zavolám a nějakou práci bez problémů najdu. Vždyť znám tolik lidí. Pamatuješ se, cos mi tenkrát řekl? Mně to zní v uších často.

Řekls: „Ty vole, Máco, Jiřane, polovina lidí tě má ráda, protože seš šéfredaktor! Když jím nebudeš, ani ti nezvednou telefon.“ Dopil jsem kafe a odešel, naštval jsi mě. Proč by mi nebrali telefon, když se s nimi roky znám?…

Měl jsi pravdu…

Pak jsem najednou nebyl v Boleslavi šéf a dělal jsem v jiným oddělení v Praze. A občas jsem zvedl sluchátko a lidi, kteří mi to měli vzít, mi to najednou nebrali. Už jsem nebyl šéf. Byl jsem pro ně vzduch. A v tom jsem si vzpomněl na tvoje slova a šel se ti omluvit. Měl jsi pravdu. A díky Tobě, Fando, jsem si zase sedl na zadek.

A občasná myšlenka, která každýho novináře při nějaký pochvale zastihne – že totiž je kabrňák a píše ty nejbáječnější články na světě, ze kterejch si každej čtenář sedne na zadek – u mě už neměla místo. Když se totiž ta myšlenka někde kolem lehce motala, vždycky jsem si řekl: „Chlapče, uklidni se! Vrať se zpátky na zem! Na zadek!“ A vzpomněl jsem si na Tvoje slova. Je dobrý se občas posadit zase na zadek. Fando, za tu upřímnost, která se přetavila v životní lekci, Ti děkuju!

close info Zdroj: Archiv Deníku zoom_in František Chmela

Každej rok, na jeho konci, píšu takový to jakoby vánoční a novoroční poselství. Já tomu říkám „novoroční slint“. Prostě takový přemítání o životě s rádoby hlubokomyslným podtextem. Občas jsem si říkal, že se na to letos vykašlu. Nějak nebyla nálada, chuť, čas. Pak jsem tě potkal, nebo jsme si volali a slyším to tvoje: „Jirko, Máco, napiš něco.“ Tak jsem napsal.

Víš, Fando, dneska jsi mi ale nevolal. Ale jak jsem se dozvěděl tu novinu, že jsi na furt odcestoval, netrvalo dlouho, jen pár okamžiků, a já slyším, jak mi na dálku říkáš: „Jirko, tak když tak něco napiš, když tě něco napadne.“ Tak píšu…

close info Zdroj: Archiv Deníku zoom_in František Chmela

Fando, napadá mě tisíc věcí. V hlavě mám ale toho větrníka. Toho si jednou spolu i s tím tvým dobrým kafem dáme. Pokecáme. O Boleslavi, o politice, o basketu, o ženskejch. Prostě o životě. O všem. Hele, já vezmu i ten štrůdl.

Fando, fakt jsem Tě měl vždycky rád. A nikdy jsem neřekl o Tobě nikomu špatný slovo. Čestný. Ani tehdá, když jsem byl trošku naštvanej. Tak Tě poprosím o jednu věc. Kdybys tam shora viděl, že mám zase nos trochu nahoru, vzkaž mi, abych si zase sednul na ten zadek.

Na férovku: Fando, je to jen pár hodin, co jsi odcestoval, a všem nám chybíš. Nekecám, fakt, vím to. Tak se tam měj…

Jiří „Máca“ Macek, bývalý šéfredaktor Boleslavského deníku, současný redaktor Deníku