Slavnou britskou klasiku, Psa baskervilského, vytáhli inscenátoři v čele s režisérem Petrem Mikeskou z šuplíku scénáristických archiválií na jaře s tvrzením, že ve svém hororovém žánru už dnes neobstojí. A tak se pokusili hru s kriminální zápletkou přetvořit v inteligentní klasickou komedii, když detektivku přepepřili wildeovskými bonmoty, z nichž část jim zbyla na skladě z doby před pár lety, kdy napůl stejný inscenační tým na téže scéně, nevím proč, zcela vypreparoval z komedie Jak je důležité míti Filipa všechnu aristokraticky šarmantní ironii.

Jenže když se při sypání byť i velmi výživných dochucovadel utrhne ruka, je i z lahodné ingredience rázem prvek doslova retardující výsledek. A tak nakonec funguje nejvíc to, co podle inscenátorů nemůže dnešní otrlá společnost v textu už ani za mák cítit: vzrušující strach vanoucí z baskervilských blat. Pravda, hodně tomu napomáhá scéna Michala Syrového, jejíž inspirace stínohrou jsou také zdaleka nejzajímavějším prvkem boleslavského Psa baskervilského.

Molièrův Zdravý nemocný prošel premiérou v tichosti těsně před létem, kdy se už většina publika unaveného lockdownem viděla na dovolené. Představitelé hlavních rolí v čele s Petrem Bucháčkem si v inscenaci režírujícího kladenského herce Jiřího Š. Hájka, soudě podle reprízy, v níž v alternované vůdčí roli služky Toinetty vystoupila Eva Reiterová, plují bez invence ve svých zavedených šaržích.

Zámek ve Bělé zaplnila vánoční atmosféra
OBRAZEM: Dílničky i jarmark. Zámek ve Bělé se oblékl do vánoční atmosféry

V jisté devizy se tu daří proměnit alespoň drobné epizodky, pojaté ve stylu na jedničku zvládnutých školních hereckých etud: Petr Prokeš, pokolikáté už, osvědčuje v roli přitroublého nápadníka Tomáše Diaforia své mimořádné vlohy pro pohybovou komiku. Lucie Matoušková pak jako Arganova vykutálená choť Belina sešívá řemeslně precizní střihy z přetvářky falešné milovnice a okamžiků, kdy pod maskou probleskuje trvale nepopiratelná zkaženost její podstaty. Škoda že si svůj dokonalý smysl pro timing a molièrovský styl herečka nepodrží i v závěrečné scéně. To začínající Magdalena Jirounková se blýskne takřka zkraje v režijně skvěle naordinované loutkoherecké etudě otcem blokované snoubenky, aby zbytek role utopila už jen v hlasově neusazeném rybníku naprosté šedi až nesympatičnosti. Co naplat, když těch nemnoho světlých záblesků vychází výhradně od vedlejších postav a v hlavní linii schází jiskra překvapení i cit pro gradaci.

Hudební komedie Donaha funguje ze všech tří posledních novinek nejlépe jako celek. Režíroval ji kladenský umělecký šéf Jaroslav Slánský. Jenže kde najít pro široce obsazený a přeci jen mnohostranně technicky náročný broadwayský muzikál v oblastních vodách představitele obdařené více talenty současně? Tahle inscenace celkem spolehlivě funguje z podstaty dobře napsaného textu, bodujícího už jen svým široce sympatickým sociálním angažmá. Jednotlivých výkonů hodných zapamatování však není díky opakujícímu se ryze technickému skřípání, nejčastěji ve zpěvu, k výčtu příliš.

Světlé body vnáší všestranný drive Veroniky Bajerové (Georgie Bukatinská), laskavé ženství Lucie Končokové (Vicki Nicholsová), hmatatelné i přes obvykle poněkud umělý muzikálový skafandr, testosteron tekoucí z Romana Teprta v roli Bejka při jeho striptérském konkurzu nebo suverénní soft svlékací sólo Milana Ligače jako profesionálního striptéra Buddyho Walshe . Nutno ještě mezi řádky ocenit, že divadlo vzalo zpátky do hry svoji letitou oporu Martina Hrubého. Už bylo na čase!

Podtrženo sečteno: Pro náročnější diváky, kteří chtějí své dobré divadlo vidět v jeho vrcholné formě, zbývá ústřední doporučení: Z repertoáru vsaďte na zdravý nejstarší základ doby předcovidové, jmenovitě Krás(k)u na scéně nebo Novecento, či hry z období počátků koronakrize na čele s virtuózní Mistrovskou lekcí či povedenou komorní miniaturou Na ústupu. Novější produkce bohužel přesně odpovídá stísněným podmínkám plným karanténních výpadků, jakým je v dnešní nemocné době vystavena práce založená na lidském setkávání a kolektivním kreativním souznění. Z tohoto úhlu pohledu dosáhlo divadlo i ve svých novinkách vlastně tří malých zázraků.

Autor: Jiří Senohrábek

Děkujeme za zaslaný příspěvek.