Před zhruba sedmi lety pro mě byla asi největší urbexovou metou, jaké jsem toužil dosáhnout, vila uprchlého miliardáře Radovana Krejčíře. Kdykoli jsem projížděl okolo, šel jsem na obhlídku, abych zkontroloval možnosti vstupu. Jelikož ctím nepsaná pravidla urbexu se nikam nevlamovat, nic neničit a nic si neodnášet, odjížděl jsem bez úspěchu. Až jednou si procházím k vile přilehlý pozemek a všímám si pootevřených šoupacích dveří vedoucích do bývalé Krejčířovy domácí diskotéky, kde ve své době hostil významné politiky, mafiány, umělce i celebrity.

Nahlížím tedy dovnitř a touha spatřit vše konečně na vlastní oči je silnější než strach, že tady budu nachytán. Vstupuji a hned si všímám na stěnách stále činných pohybových čidel, která výhrůžně zablikala červenou barvou. Rychle postupuji po schodišti do podzemí, míjím vnitřní squashové hřiště. Zkouším rozsvítit a hle, světla se rozsvítila. Zhasínám a pokračuji dál. Nahlížím do velké, i když už prázdné vinotéky, dále do šatny, nacházím tajnou místnost, kde Krejčíř uchovával cennosti a prý i krabice s falešnými bankovkami v hodnotě jedné miliardy korun. Rychle postupuji směrem do hlavní části vily, vše si v rychlosti prohlížím a fotografuji.

Jsem ohromen zachovalostí, také tím, že stále funguje elektřina, z kohoutků teče voda a záchody pořád splachují. Ve vile jsou tři věci, které znám jen z médií a které chci vidět a mít nafocené. Jsou jimi zlaté výtahové dveře. Dále akvárko, ve kterém Radovan choval žraloka a kterým se tak rád chlubil návštěvám. A samozřejmě vnitřní obří bazén, u kterého prý rád pořádal bujaré noční večírky. Postupně objevuji jak výtah, tak akvárko, až jsem nakonec stanul i u tohoto krásného bazénu.

V tento okamžik si připadám, jako Alenka v říši urbexových divů, i když hladina adrenalinu je u mě v tu chvíli až na hranici únosnosti a srdce mám až kdesi v krku. Cvakám spoušť a ubírám se rychle k odchodu, mise úspěšně splněna. Za nějakou dobu jsem v médiích viděl velkou senzaci, jak se do vily vloupala partička pochybných lidí. Ztropili aféru, kdy se natočili, jak se vlamují do vily s jejich typicky trapným humorem. Od té doby se díky jejich medializaci z vily za velice krátkou dobu stal zdevastovaný a zloději vyrabovaný průchoďák, až nakonec ve vile propukl požár, který celou zhoubu místa jen dokonal.

Radovan Krejčíř vlastnil ještě jednu menší secesní vilu jen kousek od té velké. Obýval ji ještě v době, než si nechal přestavět tu velkou. Menší vilu Radovan Krejčíř získal po násilné smrti svého obchodního partnera, kontroverzního podnikatele Romana Pjajky, který byl krátce před tím před vilou u garáží rozstřílen ze samopalu dodnes neznámým pachatelem. 

Poté, co se dozvídám o existenci druhé vily, vyrážím na místo. Vila zvenku působí jako zámeček z pohádky o spící Šípkové Růžence, nicméně celé místo má nepopsatelné tajemné kouzlo. Vilu obcházím kolem dokola, nikdo nikde. Zkouším vzít za kliku u hlavního vchodu, zamčeno. Fotím si vilu zvenku a jsem rozhodnut s nepořízenou jet zpátky domů. Jdu ještě kolem vedlejšího vchodu a spíš jen z povinnosti zkouším kliku. Dveře se otevírají. S otevřenými ústy si vše prohlížím a procházím vilou.

Následně rozkládám stativ, šteluji fotoaparát a postupně si celou vilu fotím pokoj za pokojem. Nejvíce na mne udělal dojem vnitřní bazén, obývací hala s krbem a krásným dřevěným schodištěm, také obří koupelna s luxusní rohovou vířivkou. A samozřejmě také bývalá ložnice s opravdu krásnými originálními americkými kamny. Do vily jsem se pak vydal ještě jednou, poté se již stav místa začal zhoršovat. Tato vila se mi líbí mnohem více než ta známější. 

Po nějaké době médii zpráva, že vila byla vydražena za 15,8 milionů korun. Nový majitel brzy začal s nákladnou rekonstrukcí, kterou v krátké době dokončil a dnes je vila již opět obydlena. 

Otisky času