Vzpomínky startují pochopitelně nejdříve ty osobní, často na kuriózní situace, nejčastěji ony humorné, tak už to má náš lidský mozek zařízeno. Ani tu konečnost si nechce připustit. A možná, že ta naše „konečnost“ není nejpodstatnější možná ani definitivní.

Jiří Waldhauser se narodil 8. dubna 1945 v Praze, ale už květnové události onoho bouřlivého roku prožíval v kočárku v okolí maminčiny chaloupky v Bousově, kde to bylo ovšem vojensky také dosti dramatické.

A šel čas, vystudoval archeologii na univerzitách v Brně a v německém Marburku. Stal se předním znalcem latenské kultury (období takzvaných Keltů) a montánní archeologie (především těžby zlata). Působil v řadě muzeí (Liberec, Teplice, Brno, Žatec, Mladá Boleslav, Národní technické muzeum v Praze). Současně přednášel na univerzitách v Hradci Králové, Marburku, Vídni, Münsteru, Poznani a Paříži.

Dánský král Kristián IV. se synem, princem Frederikem.
Dánský vpád: historik předložil pohled na málo známý úsek třicetileté války

Zúčastnil se okolo 50 sympózií, referoval na třech světových kongresech archeologů (Nice, Mainz, Bratislava). Publikoval přes sto studií a článků o keltské kultuře a je autorem několika vědeckých monografií o Keltech: Keltové na Jizeře a v Českém ráji (1995), Jak se kopou keltské hroby (1999), Encyklopedie Keltů v Čechách (2001), Keltské Čechy – průvodce (2012), Keltské ohrazení, Viereckschanze, Markvartice v severovýchodních Čechách (2020), Keltské hlavy a postavy (2022).

Dále je autorem knih Germáni v Pojizeří a v Českém ráji (1996), Český ráj očima archeologie (2006), Archeologická tajemství Mladé Boleslavi (2009), Archeologie kraje básníků – Sobotecko (2016).

Archeolog Jiří Waldhauser ve Vodňanech v ulici Waldhauserově, pojmenované po jednom z předků, malíři Antonínu Waldhauserovi (1835–1913)Archeolog Jiří Waldhauser ve Vodňanech v ulici Waldhauserově, pojmenované po jednom z předků, malíři Antonínu Waldhauserovi (1835–1913)Zdroj: se svolením Tomáše GrindlaJiří Waldhausernavštívil všechny podstatné laténské lokality ve střední a západní Evropě, podílel se na desítkách tematických a záchranných výzkumů. Zvláštní pozornost věnoval vždy Bousovsku. Jednak tady prožit kus svého dětství. V Horním Bousově měl stále maminku a v Dolním Bousově příbuzné z rodiny Františka a Věry Stránských. Zaznamenával zde všechna kopnutí do země, daleko nad rámec svých povinností.

Nezapomenu, jak jednou ve výkopu základů pro rodinný domek v pozdější ulici Na Tvrzi našel stopy germánského osídlení. Protože sám neměl v tu chvíli čas, poslal mě tam s přírodovědným kroužkem a my tu s veškerou vážností řadu dní kopali a pečlivě dokumentovali každý nález.

V okolí je asi neslavnější jeho výzkum keltského valového areálu u Markvartic, často tehdy konaný s pomocí dobrovolníků a nadšenců (v současnosti zde několik let provádí vykopávky Univerzita Hradec Králové). Zásadní byly také výzkumy na hradišti Poráň v oblasti Plakánku. Dále průzkum jednoho z největších keltských hradišť na Semíně na dohled od hradu Trosky a tak dále. A jeho text „Bousovsko od pravěku po vrcholný středověk“ v knize Dolní Bousov – moje město (2000) zůstane dlouho nepřekonaný.

Navíc působil mnoho let v Muzeu Mladoboleslavska, tak to měl všude v okolí kousek. V Mladé Boleslavi pro palác Templ vytvořil velice pokrokovou archeologickou expozici s jedním z prvních archeologických hřišť u nás. A osobně tu realizoval výukové programy pro školy. Spolupracoval s boleslavským spolkem Keltoi a dětským pravěkým skanzenem Altamira v Kosmonosech.

Další krajinou, ke které měl srdečný vztah, bylo Pošumaví, především v souvislosti s těžbou zlata. V Kašperských Horách získal de facto domovské právo a město jej jmenovalo dokonce čestným občanem.

Vynikající inscenace Višňového sadu, invenční nejen tím, že se hraje v hledišti, narazila na tupý odstín jinak pochopitelných protiruských nálad. Na vlně diváckého nezájmu vyšumí už po prázdninách k derniéře.
Pětice postřehů z končící sezony Městského divadla v Mladé Boleslavi

Jiří Waldhauser byl ovšem velký originál, obrovský nadšenec, s mimořádným přehledem i po všech archeologii blízkých oborech a vždy schopný okamžité syntézy získaných poznatků. A ta jeho vyjadřovací schopnost, lahůdka poslouchat, jeho slovník byl snad částečně ze zapomenutého konce 19. století, stačila jeho první věta v telefonu a nemusel se představovat jménem. A jeho odborný, respektive lehce popularizující výklad, to byl vodopád, dynamická kaskáda slov, gest a mimiky. Každý posluchač jím byl nekompromisně zasažen a vtažen do děje.

Byl ale taky trochu fantasta, některé jeho závěry byly na hranici pravděpodobného. Jsem ale přesvědčen, že Jiří Waldhauser vždy přesně věděl, kdy za tu hranici lehce nahlédl, a to jenom proto, aby posluchače a diváky probudil k touze si historii živě představovat. Snad proto jej akademická obec a „vysoké“ české odborné kruhy přijímaly s rozpaky.

Další jeho „skvrnou“ bylo přátelení se s „amatéry“ v oboru archeologie. V jejich kruzích měl desítky kamarádů a oni k němu měli absolutní důvěru. Díky tomu vyšly na světlo světa stovky objevů a hodnotné nálezy se tak dostaly do sbírek veřejných muzeí. Bez nich bychom neměli třeba keltskou Knobloch-Skálovu jeskyni v Plakánku. Nyní i oficiální scéna se v tomto směru trochu uklidnila a zavedla pro některé „ukázněné“ amatéry institut spolupracovníků muzeí.

Vzpomínky na Jiřího Waldhausera budou na různých úrovních ještě dlouho doznívat, prázdné místo po něm zůstane po generace nezaplněné…

Tomáš Grindl, Dolní Bousov