Blíží se volby a toto album by se mohlo klidně jmenovat ,,Nikdy nevěřte politikům“. Na fotografiích vidíte známou rakouskou jadernou elektrárnu. Byla první ze šesti dalších jaderných elektráren, které dohromady měly pokrýt 10 procent z celkové energetické spotřeby země. Zbylých pět však nikdy nebylo postaveno. Dokončili ji koncem sedmdesátých let minulého století.

Jejímu zprovoznění předcházelo referendum. Tehdejší rakouský kancléř prohlásil, že jestli budou voliči proti spuštění už hotové elektrárny, odstoupí ze své funkce. Tím ale absurdní situace neskončila. Veřejné hlasování těsnou většinou hlasů rozhodlo v neprospěch zprovoznění. Jaderná elektrárna se tak stala symbolem demokracie/pomníkem lidské marnosti/zosobněním mrhání veřejných prostředků. Správnou variantu ať si vybere každý sám.

A propos, myslíte, že pan kancléř dodržel slovo a odstoupil? Nikoliv. Ve své funkci setrval i nadále a zastával ji ještě dalších pět let, prakticky až do své smrti.

Dnes je z elektrárny jaderný skanzen. Do reaktoru byla vyvrtána dvířka, aby tam mohli zvědaví lidé nakukovat. Školí se tu zaměstnanci z oboru, konají se tu firemní akce, ale běžná veřejnost nemá moc šancí se sem podívat.

Oproti ,,poctivému urbexu“, kdy má člověk celou fabriku pěkně pro sebe, bylo tohle psycho. Účast proběhla v rámci speciální exkurze a udělat fotky bez lidí bylo takřka nemožné. Co chvíli jsem opatrně mizela a chvatně se vracela. Přece jen jsem nechtěla zneužívat benevolence ostatních k mému stativu.

Přímo v reaktoru se mi ale povedl ,,husarský kousek“. Proplížila jsem se na druhou stranu úplně mimo skupinu. Zatímco jsem fotila na dlouhé expozice, a připadala si jako na Měsíci, slyšela jsem tlumený výklad. A najednou ticho. Pak něco bouchlo a začaly se ozývat divné zvuky. Snad nějaký experiment. Anebo? Skoro jsem podlehla panice, že mě v tom reaktoru zavřeli. Kolik tam asi může být vzduchu? A bude tam signál? K dokončení snímku ale zbývalo ještě půl minuty. Jakmile cvakla závěrka, vystřelila jsem zpátky za skupinou. Byla jsem poslední. Ale kromě mého muže, který konstatoval, že zase zlobím, si mého zmizení nikdo nevšiml.

Propříště už jsem byla opatrnější. Raději jsme se ztráceli po dvou či po třech (tj. skupinka z Čech). Třeba když ostatní čekali na výtah, vzali jsme to poklusem po schodech a díky tomu se povedlo pár dalších unikátních záběrů. Nakonec jsme se ale vzorně připojili ke zbytku a průvodkyni jsem osobně poděkovala za možnost focení.

Urbex & Stories

Více příběhů najdete na webu nebo Facebooku. Urbex & Stories je projekt české spisovatelky a fotografky, která pod pseudonymem Hanina Veselá publikovala několik povídek a románů převážně z žánru fantasy.