Ano, takto vypadala léčba nemocných s chronickým selháním ledvin, kteří byli léčeni hemodialýzou. Ale ne před sto lety, nýbrž před 35–40 lety. Občas je totiž dobré se vrátit v čase zpět, abychom si uvědomili, co máme nyní a teď. A platí to nejen o nějakém pokroku ve zdravotnictví, ale všeobecně. Rád bych počátky vzniku tohoto oddělení přiblížil dnešním čtenářům.

Zhruba před 35 lety bylo rozhodnuto, že se v okresní nemocnici Mladá Boleslav v tehdejším OÚNZ zřídí hemodialyzační středisko (dále HDS) neboli „umělá ledvina”. Situace v léčbě pacientů s chronickým selháním ledvin byla nejen v našem okrese, ale i celostátně v tehdejší ČSSR ve srovnání s vyspělými západními zeměmi špatná až zoufalá a situace se začínala ukazovat jako neúnosná. Zaostávali jsme výrazně v celoevropském měřítku jak v počtu provedených dialýz, v počtu dialyzovaných pacientů, v počtu hemodialyzačních lůžek i v technickém vybavení HDS.

Byl jsem tehdy začínající mladý internista, který po starší kolegyni převzal tzv. dispensář pacientů s chronickým selháním ledvin. Bylo to ještě ve staré budově I. interního oddělení v Kosmonosích. Realita byla tehdy taková, že podklady pacientů s chronickým selháváním ledvin, kteří již byli ohroženi komplikacemi svého onemocnění, byly odesílány do Prahy před komisi lékařů, která snad jednou čtvrtletně ve fakultní nemocnici v Praze na Karlově náměstí zasedala a „vybírala” vhodné kandidáty, kteří měli šanci přežít. Pacienti, kteří byli starší než 50 let či měli cukrovku, byli tehdy bez šance tuto léčbu absolvovat a byli tedy v podstatě odsouzeni zemřít na selhání ledvin. Samotná léčba umělou ledvinou byla tehdy též stále zatížena různými i závažnými komplikacemi, a to jak během dlouhodobé léčby, tak při samotné jedné dialýze.

Již za svých studií jsem poznal, jak obtížná na psychiku je práce na dialyzačním oddělení. Pomáhal jsem tehdy v letech 1981–1982 jako tzv. pomocná vědecká síla na dialýze urologické kliniky VFN UK v Praze a viděl jsem, jak vypadají dialyzovaní pacienti a jak náročná je zde práce dialyzačních sester i lékařů. Tehdy jsem se zařekl, že na takovém pracovišti rozhodně pracovat jednou nechci a nebudu. Později, již jako začínající lékař, jsem spolu s kolegou MUDr. Kubíčkem, dnes velmi dobře známým místním kardiologem, byl svědkem úmrtí 18leté pacientky s chronickým selháním ledvin v konečném stadiu – tzv. urémii, kdy byla již v bezvědomí. Přes veškerou naši společnou snahu ji dostat do Prahy na umělou ledvinu zemřela po několika dnech na lůžku I. interního oddělení v Kosmonosích. Dnes by byla léčena, měla by možná i děti, možná by byla i odtransplantována a mohla žít až do své smrti s novou ledvinou v podstatě téměř plnohodnotný život se svou rodinou. To jen k ilustraci, jak to tehdy vypadalo.

Plány na vybudování HDS v nemocnici v Mladé Boleslavi jsou datovány od roku 1985. V té době již myšlenku zřízení jednotky umělé ledviny plně a opakovaně podporovala tehdejší primářka MUDr. Nina Dvorná. V červnu roku 1987 se obě dvě interní oddělení spojila a přestěhovala do nově postavené budovy v areálu okresní nemocnice, která byla původně koncipována jako budova LDN.

Po různých peripetiích o rozhodování, kde bude HDS umístěna, bylo konečně v r. 1989 rozhodnuto o jejím umístění ve stávající budově interního oddělení v 5. patře budovy a konečně došlo i na doporučení zdravotníků, jak by měla vlastně vypadat. I zde tehdejší primářka MUDr. Nina Dvorná měla rozhodující podíl, pokud jde o prosazení celkové koncepce. Chtěl bych zde zdůraznit, že její úsilí v této věci by nemělo být zapomenuto, ač se tak možná i stalo. Jako zkušená lékařka – internistka vycítila příležitost zlepšit léčebné metody ve svém oboru a vyhlédla si dle povahových rysů svých mladých kolegů vhodné typy do funkcí vedoucích oddělení, do funkce vedoucího jednotky intenzivní péče (JIP) či dialýzy. V každém z nás tehdy dobře rozpoznala potenciál, k čemu se hodíme a nasměrovala nás k další specializaci v oboru interní medicíny. Mě samotného přemluvila, abych se dále školil a připravil se na práci na oddělení umělé ledviny. V dalších letech jsem tak absolvoval nejen školení na I. interní klinice VFN UK v Praze, ale i atestaci 2. stupně v interní medicíně (1991) a poté i atestaci v nefrologii (to bylo ale až v r. 1994 – po zahájení činnosti HDS).

Vedení OÚNZ, které v těch bouřlivých letech bylo obměněno, bylo nadále nakloněno této myšlence a začátkem roku 1990 začaly po urgencích primářky Dvorné a dalších přípravách konečně stavební úpravy poloviny 5. patra budovy, kde bylo celkem ve 4 patrech interní oddělení. Hlavní práce pak probíhaly na 5. patře v zimních měsících roku 1990–1991. Při přestavbě byla též nově navržena úprava kardiologické JIP a JIMP v 5. patře, která tak měla sousedit s oddělením umělé ledviny.

close První kolektiv HDS v Mladé Boleslavi info Zdroj: Se svolením MUDr. Jana Herinka zoom_in První kolektiv HDS v Mladé Boleslavi

V té době se ale podařilo spojit dohromady úsilí mnoha lidí, kterým na vybudování nového oddělení záleželo a obětovali tomu dosti svého umu, nadšení i času. Jmenujme mezi nimi i tehdejšího náměstka pro výstavbu (pozdějšího ředitele nemocnice) ing. Josefa Langera a technika ing. Luboše Abraháma, který měl na starosti veškerou přístrojovou techniku včetně zřízení specializované vodárny pro toto oddělení. Musel se vyřešit i problém s odpadem použité vody do kanalizace.

V letních měsících roku 1991 jsem jako „určený” a školením připravovaný lékař HDS navštěvoval spolu s ing. Abrahámem nejen pražská, ale i okolní již fungující HDS, abychom načerpali zkušenosti od kolegů a seznámili se s problematikou provozu.

Připomínky obou osob byly posléze vzaty do úvahy při plánování celkové koncepce celé HDS v pozdějším období, takže jsme byli dobře připraveni na zahájení provozu. Stavební úpravy byly ukončeny v prosinci roku 1991 a oddělení se mohlo začít vybavovat přístroji a nezbytným nábytkem. Již v prosinci 1991 bylo nemocnici darováno několik již použitých dialyzačních přístrojů Gambro AK-10 charitativní organizací z Norimberku. Tytéž přístroje pak byly darovány resp. zakoupeny od téže firmy na začátku roku 1992. Byla uzavřena smlouva na dodávky spotřebního materiálu od této firmy. Další nezbytné přístroje byly nakoupeny a dány na oddělení na jaře roku 1992.

Vybavení a zahájení nového odělení s sebou vždy přináší mnohé výzvy a problémy, které se musí vyřešit. Již během roku 1991 se rozhodovalo např. o personálním obsazení, a to jak sester tak lékařů. Staniční sestrou byla navržena Eva Tlášková (nyní Hermanová), která se spolu s ostatními sestrami (na začátku 10 sester) od té chvíle věnovala všem přípravám, které spadají pod sesterskou pravomoc – tj. objednávání veškerého nutného spotřebního materiálu, dialyzačních roztoků, dialyzačních jehel, dialyzátorů, atp. Sestry musely projít nezbytným zaškolením na vyšších pracovištích v Praze, školily se ale též na HDS v Benešově. Školení v Praze na I. interní klinice VFN mělo tu výhodu, že se naše sestry seznamovaly s pacienty, kteří později byli již dialyzováni v Mladé Boleslavi. Byly vybrány i dvě sanitárky.

Musel se vyřešit i problém s počítačovým vybavením, což bylo v té době též pro mnohé pracovníky „novum”. Musela se vypočítat celá ekonomika a cena provozu nového oddělení. V přízemí budovy musely být připraveny skladovací prostory pro veškerý spotřební materiál a dialyzační roztoky. S lékárnou bylo domluveno zásobování nezbytnými novými léky (např. erytropoetin v injekcích, atp.). Byla domluvena spolupráce s dalšími odděleními (biochemie, transfuzní odd., ARO, urologie). Se sanitní službou nemocnice (a později i se soukromou službou Sanitrans) se domlouval harmonogram dovozu a odvozu pacientů.

Byl vypracován plán provozu HDS s šesti lůžky pro chronické pacienty a s jedním lůžkem pro akutní dialýzy. Počítalo se s převzetím celkem asi 30 pacientů z okresu Mladá Boleslav, kteří v té době museli jezdit 3x týdně na oddělení umělé ledviny jinam, především do Prahy. Takový pacient musel vstávat již ve 4 hodiny ráno, poté pro něho přijela sanitka, která sjezdila celý okres, „nabrala” 3–4 pacienty a přijela v 6 hodin ráno do Prahy. Po ukončení dialýzy čekala odpoledne pacienta stejná strastiplná cesta domů. Po takové cestě ulehl pacient do postele a spal do druhého dne. Pacient tak ztratil v podstatě plné tři dny v týdnu. Nyní se to mělo změnit. Od začátku se plánovaly pro pacienty tři směny každý den, které se měly postupně zaplňovat.

Ve směnném provozu měli sloužit později i další lékaři z interního oddělení, na začátku však směny byly jen dvě a končily odpoledne. Až později začali sloužit na dialyzačním oddělení i další lékaři, nebylo jich však na začátku mnoho, takže zde sloužil v prvních letech např. i MUDr. Václav Švehla, tehdejší primář biochemického oddělení (!). Na trojsměnný provoz se ale najelo až asi za rok. Jako technik pracoval v počátcích provozu ing. Luboš Abrahám, který měl ovšem na starosti i další oddělení v nemocnici. Nezbytné větší opravy byly zajištěny technikem firmy Gambro.

V rámci HDS byla zřízena nefrologická ambulance a předialyzační ambulance. Byla navázána spolupráce s cévním chirurgem jak v nemocnici, tak na vyšším pracovišti v Praze pro zajištění tzv. cévního přístupu k dialýze (tzv. arteriovenózní shunt či fistule). Jiným cévním přístupem je umělý cévní katétr, který se zavádí do některé větší žíly na krku (méně často v třísle). Jeho zavádění se museli lékaři též naučit.

Slavnostní zahájení se uskutečnilo se dne 10. března roku 1992 m. j. za asistence televizních kamer ČT a tehdejšího ministra zdravotnictví Martina Bojara. V té době zahajovala slavnostní otevření nového oddělení ředitelka SZZ MUDr. Zdeňka Trhoňová a tehdejší primář interního oddělení MUDr. Jiří Kotouš. Až po slavnostním zahájení byl jmenován dne 1. května 1992 jako vedoucí lékař HDS MUDr. Jan Herink. Druhým lékařem se později ještě tentýž rok v listopadu po vyškolení stala MUDr. Jana Janovská, pozdější vedoucí HDS v letech 1996–2013. Třetím lékařem na počátku byla i MUDr. Olga Matoušková, která později odešla pracovat do Prahy.

Skutečné zahájení provozu bylo v pondělí dne 4. května 1992 a prvním (a toho dne tehdy jediným pacientem - byl pan Josef Drábek z Mnichova Hradiště, který se do té doby dialyzoval v Praze na I. interní klinice VFN. Bylo to pro nás všechny, kteří jsme byli tehdy přítomni u jeho lůžka a sledovali s rozechvěním otáčení krevní pumpy dialyzačního přístroje, jedno velké zadostiučení, že jsme to všechno nedělali nadarmo…

Ještě dnes mě překvapuje, jak rychle a dobře se všechny sestry zaškolily a zvládly práci na novém HDS. Byl jsem velmi spokojen s jejich přístupem k pacientům a též pacienti, které jsme převzali, si na jejich dobrou práci rychle zvykli. K 31. prosinci 1992 bylo již provedeno 1543 chronických dialýz a 37 akutních dialýz. V roce 1994 bylo již dialyzováno 33 pacientů, provedlo se celkem 4429 chronických dialýz a 50 akutních dialýz. V roce 1995 bylo provedeno 4454 chronických dialýz a 109 akutních dialýz, celkový počet pacientů se ale pohyboval na začátku roku 1996 stále kolem 30–33 pacientů. Po zahájení provozu byl navázán kontakt a spolupráce s transplantačním centrem v IKEM. V prvním roce provozu bylo na tzv. čekací listině na transplantaci ledviny 14 pacientů.

Když se ohlédnu zpět, je nynější situace oproti roku 1992 zcela jiná – je dostupná prakticky každému, kdo ji potřebuje. V podstatě každý pacient, který vyžaduje léčbu umělou ledvinou, je léčen a to bez ohledu na věk. Celoevropsky narůstá počet pacientů s vysokým věkem, dialyzují se pacienti i nad 90 let. Velký rozvoj zaznamenala i tzv. peritoneální dialýza a transplantační program. Nové diagnostické a léčebné metody včetně léků zlepšily a prodloužily nesrovnatelně život těchto pacientů. Rozvoj dialyzační techniky způsobil, že i samotná jednotlivá dialýza probíhá v podstatě bezproblémově oproti minulým časům. Také dlouhodobé komplikace pacientů s chronickým selháním ledvin jsou již mnohem lépe léčeny než tomu bylo dříve.

V roce 2016 bylo dialyzační středisko přesunuto do nově postaveného moderního pavilonu 5 v areálu nemocnice. K 31. 12. 2021 bylo dialyzováno celkem 42 pacientů, z toho jeden pacient je dialyzován doma, 8 pacientů má peritoneální dialýzu. V současnosti jsou denně provozovány dvě směny, v pondělí, ve středu a v pátek jsou tři směny, v úterý dopoledne je sanitární dopoledne. Od roku 2013 do současnosti je vedoucím lékařem HDS MUDr. Dino Alferi.

Zřízení HDS (umělé ledviny) v nemocnici Mladá Boleslav v roce 1992 bylo výrazným přínosem v léčbě pacientů s chronickým i akutním selháním ledvin v celé oblasti, kteří do té doby byli odkázáni na léčení na jiných HDS, především v Praze. Již tehdy bylo plánováno zavedení dalších metod, např. peritoneální dialýzy (dialyzační roztok v dutině břišní, který se opakovaně přes tzv. peritoneální katetr vyměňuje), tzv. hemodialfiltrace, hemoperfuze, aj.. Nově zřízené pracoviště HDS zajistilo v krátké době potřebnou úroveň zdravotnické péče o nemocné s chorobami ledvin tak, že byla srovnatelná s úrovní na jiných obdobných pracovištích s již delší touto zavedenou činností.

Jsem rád, že jsem svým dílem tehdy přispěl k tomuto rozvoji v našem regionu. Život nás všechny, kteří jsme tehdy stáli u zrodu tohoto nového dialyzačního oddělení, roznesl do různých koutů světa či jinam z „oboru“, někteří zůstali pracovat v nemocnici či dokonce i na stejném oddělení, ale pocit, že jsme byli u něčeho důležitého, co pomohlo všem pacientům s chronickým selháním ledvin v regionu Mladá Boleslav, v nás určitě zůstal a bude nás provázet stále až do konce našeho života. A já bych chtěl všem těm lidem, kteří se o to zasloužili, moc poděkovat. Dnes je k tomu opravdu příležitost. Rád jsem s nimi se všemi pracoval.

Autor: MUDr. Jan Herink

Mnohokrát děkujeme za obsáhlý příspěvek.