První hodina byla rušná. Nejen než člověk odjel kolem Hřenska definitivně z Česka, které bylo na protější pravé straně Labě o dost delší. Vrtulníků hasících požár v lesích Českosaského Švýcarska měli Němci totiž asi desetkrát tolik, než Češi.

Saská část skalnatého pohoří je dlouhá, daleko delší, než ta česká a táhne se daleko až skoro k Pirně.

Je nejen bohatší, ale i živější. Lodě, restaurace, pivní zahrádky, lázně, přívozy. Prostě máme co dohánět. A to už ani nejsme lacinější. Cyklostezka skvělá.

Už před Pirnou, kde končí poslední skály, okolí řeky bohatne. Krásné domy, občas nějaká skvostná vila z devatenáctého, či počátku dvacátého století.

Před Pirnou se Labe uteklé z hor rozlévá do šířky. Pirna, kterou za války minulo bombardování Drážďan, má krásné středověké centrum se vším, co k tomu patří. Zdejší soljanka, to nejlepší, co v německé kuchyni zbylo z pobytu sovětských vojsk, byla za tři a půl eura víc než obstojná.

Velký letní cestopis Deníku s Lubošem Palatou (na fotce)
Na kole podél Labe k Atlantiku. Díl první: Radši ať prší, jen aby nehořelo

První přírodní rezervace a pak už zámek Pillnitz a kolem někoho začíná úžasná přehlídka obřích krásných vil. Na břehu Labe najdu celou sbírku mušlí.

Počasí vydrží. Je pořád kolem 20 stupňů a v pět hodin po 55 prvních kilometrech Drážďany. Tedy východní okraj. Válkou nezničený, okouzlující, plný výletních sídel a vil z 19. století. Večer ještě přes Modrý most, saskou obdobu eiffelovky, nejstarší lanovkou na světě na vršek nad městem. Restaurace Luise a první saské bílé víno, místní. Na závěr dne skvělé. Jako by byl člověk spíš v Itálii, než v Německu.

Tělo drží, bolí jen přiměřeně, takže v neděli můžeme vyrazit dál. Dnes za Karlem Mayem.

Cestu podpořila Německá turistická centrála a Goethe-Institut.