Kliknutím zvětšíteVýročí konce druhé světové války přináší vzpomínky, ohlížení, komentáře. Vždy se přitom opírá o aktuální podobu naší paměti. A ta se zcela logicky během dlouhých desetiletí proměnila. Jiná byla v poválečném ohlížení, které bylo plné osobních zkušeností, jiná pak po roce 1948, kdy dostala jasnou ideologickou kazajku. A opět jiné ohlédnutí přišlo po roce 1989, kdy se naopak projevuje snaha zaplňovat doposud prázdná místa – ale přirozeně dochází k vytěsňování někdejších připomínek. Je přitom také rozdíl mezi globální a lokální pamětí.
Tak jako tak je zajímavé analyzovat, v čem se naše paměť proměnila a v čem naopak setrvává ve schématech. Aktuální ruská agrese pak vnesla do tohoto vzpomínání další silný moment, což ale neznamená, že nemáme s připomínkou roku 1945 problém i bez toho.
Michal Stehlík je historikem soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu
Předně se snažíme třicet let poměrně marně nějak smysluplně vyrovnat se skutečností příchodu Rudé armády a osvobození většiny od nacistické nadvlády z Východu. Někdejší heroismus Rudé armády byl vystřídán připomínkami ukradených kol a hodinek. Sofistikovanější komentáře pak propojují osvobození s následnou komunistickou diktaturou, kdy nehovoří ani tak o osvobození, ale o budoucí nadvládě Sovětského svazu nad středoevropským prostorem. Tato souvislost zde bezpochyby je, ale nemělo by to nic měnit na tom, že primární euforie tehdejší české společnosti byla zakotvena v úlevném pocitu konce diktatury nacistického Německa. Ještě složitější je pak paměť slovenské části státu, která prožila válku v samostatném státě.
Národní paměť
Jak vidno, ani tak zdánlivě jednoduchá historická událost, jako je konec války, není prosta otazníků a problémů s pamětí. Dalším momentem je pak také to, že naše paměť je výsostně národní – když hovoříme o ukradených hodinkách a kolech, nemluvíme jedním dechem o znásilňovaných německých ženách a dívkách na území někdejšího protektorátu.
Jiný problém s pamětí a interpretací historie je pak spojen s odbojovou činností. Shodou okolností si budeme během tohoto května patrně masivně připomínat také rok 1942 a příběh útoku na Heydricha, příběh obětí, parašutistů, druhého stanného práva. A právě odbojová paměť se nám v posledních letech zkoncentrovala na „Západ“, aniž bychom měli v paměti také východní část odboje – to byli přece komunisté, a od počátku měli dle nás spojenu svoji aktivitu se snahou nastolit svou vlastní budoucí diktaturu.
Co to však mění na lidských obětech na komunistické straně? Připomínáme si oběti druhého stanného práva, povětšinou ve spojení se západními desanty, možná nás přitom překvapí, že během tohoto teroru byl popraven v Brně parašutista – z Východu – František Ryš. Nebyl zde totiž jen jeden odboj, který dostal v posledních letech výraznější mediální pozornost.
Problémy s partyzány
Pokud bychom naopak hledali schéma, které zůstalo v našich hlavách nezměněno, pak by to byl pohled na partyzánské hnutí. To je nepodobné masivním operacím například na slovenském území během povstání, ale přece jen patří na konci války, především na Moravě a ve Slezsku, k výrazným momentům. Obraz partyzána spjatý s někdejším komunistickým ideologickým monolitem zůstal prakticky nezměněn a méně se díváme pod pokličku tohoto historického fenoménu.
Spisovatelka Karin Lednická přitom otevřela svou knihou o životické tragédii roku 1944 také otázku po vztahu mezi partyzány a oběťmi mezi civilním obyvatelstvem. Bez přehánění se zařadila vedle Ladislava Mňačka, jehož román „Smrt si říká Engelchen“ již ve své době trochu stíral schéma jednoznačně pozitivního partyzána.
Podobné to máme se schématy v oblasti vojenských operací. Někdejší bezbřehé oslavy Rudé armády vystřídal akcent na amerického vojáka v západních Čechách. Kolik jen času jsme strávili zbytečnými a opakovanými úvahami „co by, kdyby“ americký voják došel až do Prahy. Úplně nám ale z paměti vypadly poměrně masivní počty jednotek rumunské armády, která z velké části osvobozovala území na jižní Moravě.
Stejně tak jsme ještě adekvátně nevrátili do veřejného prostoru příběh pražského povstání, které nebylo jen koncovým apendixem války, ale významnou akcí vzepětí obyvatel protektorátu. A když jsme u Pražského příběhu,i v rámci celorepublikové pozornosti by stálo za to sestoupit do konkrétních míst a připomínat květnové tragédie ve Velkém Meziříčí nebo Třešti, kde ještě mezi pátým a osmým květnem umírají desítky odbojářů.
Důležité připomenutí
Jak vidno, připomínání konce druhé světové války není žádnou paměťovou konzervou, na kterou nahlíží generace občanů této země společně a bezproblémově. Nehledě na to, jak jsem připomněl na začátku, aktualizace paměti získává dnes ještě další konotace v souvislosti s ruskou vojenskou expanzí na Ukrajinu. V kolika městech se již objevily tendence odstranit sochy rudoarmějce, které stály i po roce 1989 víceméně bez povšimnutí? I to je doklad toho, jak je paměť vlastně zrádná ve své neustálé aktualizaci, a této její vlastnosti se nelze vyhnout.
To vše ale nesmí znamenat, že se vzdáme připomenutí května 1945. Přinejmenším bychom se mohli a měli shodnout na tom, že má smysl si připomínat přinejmenším konec jedné strašlivé nacistické diktatury, která vnesla do Evropy genocidu a vyčleňování ze společnosti. A že i proto jsme si vědomi nebezpečí, které nám nacionalismus a rasismus ukázaly a které nechceme opakovat.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
18
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
