Na první pohled se to ještě nezdá, ale Rusko se rozkládá před očima. Ani týdny po údajně úspěšné mobilizaci se ruská armáda nepohnula ani o píď, spíš stále ustupuje. Vyklízení Chersonu, které má prvky odchodu navždy, neznamená ale jeho okamžitý pád. Rusové jej v horším případě mohou přeměnit v pevnost.

Podobně to vypadá i na mnoha dalších částech fronty, kde Rusové budují zákopy a obranná postavení. Opticky, kvůli zatím nekončícímu vystřelování raket ničícímu už ne vojenské jednotky či sklady, ale čistě civilní a energetickou infrastrukturu, to vypadá, jako by Rusko ještě mělo navrch. Ale ono už navrch nemá. A sype se nejen na frontě, nýbrž hlavně a především uvnitř. Kvůli velmi omezenému množství propagandou nezdeformovaných zpráv úplně nevíme, jak moc a kde všude, ale sype.

Luboš Palata
Podpora Ukrajiny je správná. I doma je ale třeba víc zabrat

Jenže nevíme ani, jak dlouho bude trvat, než se zhroutí. A mnozí na Západě si kladou otázku, zda si takové zhroucení Ruska přát a zda máme dostatek času na něj čekat. Vyčerpanost z války totiž mezitím dopadá na celý Západ a svět jako celek. Vladimir Putin svojí nesmyslnou válkou hatí plány na oživení od Pekingu přes Berlín a Londýn po Washington. Všichni už toho mají dost. Dost Putina, dost Ruska, dost války.

Ukrajina má a musí být tím, kdo rozhodne, za jakých podmínek a kdy válku ukončit. Protože přes naši pomoc jsou to Ukrajinci, kdo nesou tíhu války a kdo, byť s naší pomocí, Rusko dohnal na okraj porážky. Pokud se Kyjevu podaří dobýt Cherson, může začít vést jednání z pozice toho silnějšího. A dát Rusku podmínky k uzavření míru. Jiné a tvrdší než v červnu, kdy se Rusko ještě mohlo cítit být na koni.

Jen to ale nebude vítězství 100:0. Jenže takto jasně se války příliš často nevyhrávají. Takovému míru se říká bezpodmínečná kapitulace. Cesta k ní vede přes další moře krve a strádání.