V médiích vzbudil velký rozruch případ pražského bistra, které stanovilo pravidla, jak se u nich mají děti chovat. Máloco rozdělilo společnost tak, jako tato kauza. Zdá se, že tyto zdánlivé maličkosti nám možná říkají o životě více než kdejaká velká událost.

Ti, kdo zavedená pravidla podporují, argumentují tím, že děti často hlučí, rodiče je neumravní, a je to prostě přes čáru. Cituji z pravidel: „Dítě by mělo být schopné jíst na takové úrovni, jak se v lepším podniku čeká. Nepřejeme si, aby vaše dítě rušilo svým křikem, pláčem nebo pobíhám ostatní hosty. Může se stát, že dítě něco provede. V tu chvíli je namístě omluva, popřípadě zaplacení škody. Zvládne se vaše dítě chovat v našem bistru tak, jak se od něj očekává? Pak jste vítáni.“

Ombudsman pro lidská práva Stanislav Křeček
Děti v českých restauracích

Já považuji za krajně odpudivé, když v restauraci nebo kavárně vyvěšují jakékoli pokyny. Sám působím ve službách a kdysi jsem začínal v gastronomii, takže chápu, že to není lehká práce. Příčí se mi však, když chce obsluha někoho vychovávat.

Výchova tabulkami

Restaurace jsou pro mě oázy radosti, uvolnění a kontaktu s lidmi. Když si přečtu příkaz na zdi, znejistím. „U nás nemáme wi-fi, chceme, aby si lidé povídali!“, objevuje se také. V takové hospodě podvědomě očekávám, že mě poučí i o něčem jiném. Vyvěšení pravidel je alibismus, frustrace a neschopnost problém vyřešit. Vzpomínám si na případ velké firmy, kdy jeden zaměstnanec začal do práce nosit obří nůž. Mnoha lidem to vadilo. Tajně si stěžovali. Nakonec vyšlo firemní pravidlo, že zbraně v zaměstnaní jsou nepřípustné. Za kolegou, kterého jediného se to týkalo, nikdo nezašel a nepokusil se s ním domluvit.

Tomáš Jindříšek
je reklamní a marketingový expert

Na děti máme obecně vysoké nároky. Jsem si jistý, že by sítem dotyčného bistra neprošel kdejaký dospělý. Vzpomínám na stařečky v kavárně, kteří třesoucí se rukou krájeli dorty. Myslím na brečící slečnu, kterou právě opustil přítel. Na hlučné maturanty. Na to, jak jsem já často nadrobil a dokonce jednou diskutoval tak plamenně, že mě napomenul byznysmen od druhého stolečku. Zastyděl jsem se, omluvil a jeli jsme dále. To je prostě život v restauracích!

Pavel Kopecký
Vládní marasmus versus Vzpoury davů

Ať pro mě za mě majitel podniku na rovinu řekne, že o děti nestojí. Fajn. Ať se ale neschovává za nabubřelými frázemi o dobrém chování v lepším podniku, za nějž svůj považuje. Co mi vadí nejvíce, je považování všech dětí za pištící, řvoucí bytosti, které pobíhají a rozbíjejí nádobí. Které, pokud nějakým nedopatřením do nějaké restaurace dorazí, je třeba hned uzavřít do dětského koutku.

Já jsem v onom bistru jednou na snídani byl. Kuriozní je, že mi ho představila ředitelka Nadace, která se zabývá vzděláváním a rozvojem dětí. S ní bychom se určitě shodli, že děti nemáme jen umravňovat a vychovávat, ale je nezbytné je i inspirovat a zapojit.

Výchova příkladem

Zdroj: DeníkTomáš Baťa říkal, že motivovat nejde, že lze jen jít příkladem. Kde jinde se mohou děti učit chápat svět dospělých než v takových podnicích? Že nemohou mít vždy všechno hned (tati, mě už nebaví čekat). Že je za vším práce a hodnota (dojez to, jinak se vyhodí jídlo, které jsme zaplatili). Že nemohou dělat vše, co chtějí, a kde vidí, jak se chovají ostatní. Můj devítiletý syn si objedná lépe, než to já uměl v osmnácti, a jsem na to hrdý.

Ministr průmyslu a obchodu Josef Síkela.
Šetřit energie Češi umějí

Po covidu a s rostoucími cenami mají hospody úplně jiné starosti, než jsou nevychované děti. Vpustit do svého podniku děti může být obtížné, ale je to ta nejlepší cesta, jak si vychovat další generaci milovníků restaurací.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.