Takový byl pátek odpoledne v Mladé Boleslavi, když lidé přišli uctít památku hrdinů z Mladoboleslavska.
Letošní pietní akt, vzpomínka na umučené důstojníky se konala díky Jednotě Československé obce legionářské v Mladé Boleslavi, Muzea Mladoboleslavska a OS Rotě Nazdar.

Setkání se konalo u budovy bývalých kasáren na Jičínské ulici a akci tradičně zahájil Podnikový dechový orchestr Škoda Auto. Součástí pietního aktu byly autentické nahrávky z dob začátku protektorátu, hlasité předčítání jmen umučených či popravených účastníků domácího odboje.

Této pietní akce se zúčastnil i senátor Jaromír Jermář, náměstkové primátora Jiří Bouška a Daniel Marek, kosmonoský starosta Miroslav Vaněk, váleční veteráni včetně čestného občana města Rostislava Kubišty, brigádního generála Miloslava Masopusta a Tichomíra Mirkoviče, potomci po válečných veteránech, členové Sokola, obce baráčnické, sdružení a spolků, členové zastupitelstva i desítky dalších občanů.

Následovaly proslovy, připomenutí té části historie, kdy bylo několik důstojníků – našich hrdinů umučeno.
„Po dvaceti letech ztratil náš stát samostatnost. Bylo zničeno Československo, stát prodchnutý Masarykovým humanismem a demokracií. Byl zničen stát, k jehož obraně byl odhodlán přinést i ty největší oběti téměř celý národ," řekl mimo jiné senátor a vyjádřil přání, aby lidé v naší zemi již nikdy nemuseli prožívat hrůzy války a umírat v boji za svobodu.

A připomněl, že dnes může být politik i nepolitik hrdinou a to když nebude souhlasit s nekalými praktikami, jež se v našem státě bohužel dějí a bude proti nim bojovat. V závěru pietního setkání zazněly čestné salvy.
Na pietním aktu byli někteří, jež dobu, kdy byli naši hrdinové mučeni, zažili. Hodně ale také těch, kteří ji znají jen z vyprávění a historických knih a materiálů.

Přesto, když začala být čtena jména popravených a umučených důstojníků, mezi  kterými byly i ženy, musel jít každému mráz po zádech, měl chuť se mstít a v očích se mu leskly slzy…

S tímto setkáním souvisí i výstava, která je umístěna v Muzeu Mladoboleslavska a na níž najdete dokumenty a fotografie z Mladoboleslavského domácího i zahraničního odboje za druhé světové války. Najdete tam tehdejší hrdiny, kterým jsme dnes my vděčni za svou svobodu. Výstavu můžete navštívit do 2. června.

Rostislav Kubišta, legionář, který zažil strašné bitvy, bídu i hlad…

Některé věci se dají vyprávět z odstupem času, některé vůbec. Rostislav Kubišta, legionář a válečný veterán dnes už o spoustě z nich mluvit dokáže. Není to ale vždy jednoduché. Přečtěte si některé jeho vzpomínky na dobu, kdy všude kolem zuřila válka, kdy lidé líbali chléb a kdy jejich jediným přáním bylo, aby válka a všudypřítomné utrpení skončilo.

„Já jsme se narodil v Rusku. Bylo to na hranici Polska a Sovětského svazu. Vzdělání jsem měl polské a příslušnost Ruskou. Dvacátého května mi bude devadesát let," zahájil své vyprávění Kubišta.

Co máte rád, co vám chutná?
Chutná mě pivo a jsem rád, že jsem v Česku. Považuji ji dnes už za svou domovinu.

Jste prý světový student?
Dá se to tak říct. Maturoval jsem na gymnáziu v polském gymnáziu, absolvoval jsem i střední školu v Rusku, ale mám i Vyšší lesnickou školu v Písku.

V dobách válečných nebylo prý  lehké sehnat nějaké jídlo.
Jedli jsme i listí, nebo v lese borůvky a maliny. Když nám někdo dal náhodou kousek chleba, líbali jsme ho ze všech stran.

Vaše žena vám po válce řekla v nadsázce zajímavou větu.
Můj bratr válku nepřežil. Já zase jo. Moje velmi hodná žena mi říkala, že hodní lidé musejí umírat, ale prevíty ani mráz nespálí.

Jaká zranění jsme ve válce utrpěl?
Jen dvě. Prostřílené nohy a rozbitou hlavu. Vždyť slyšíte jak mluvím. Něco mi v hlavě  chybí, tak to je kvůli tomu.

Silných zážitků máte z války jistě mnoho. Na jaký si teď vzpomenete?
Němci mi zabili bratra a já je neměl rád. Jednoho jsme ale potkal. Úplně samotnýho. Koukal na mě a já na něho. Koukal mi do očí. Já na něj mířil puškou, ale nedokázal jsme vystřelit. Pak začal utíkat ze stráně, najednou se zastavil a zase mi koukal do očí. Nechal jsem ho utéct. Kdybych tehdy vystřelil, nikdy bych si to neodpustil.

Jak pokračujete s knihou, kterou píšete?
Tu už asi nedokončím, protože mi je hrozně moc let. No a moje kolegyně (myšleno Kubištova manželka. – pozn redakce) mi nedává peníze.

…Celý můj život byl ale daleko, daleko těžší…

„Národ, který si neváží svých hrdinů, je odsouzen je nemít, až je bude jednou potřebovat."