Čtvrtý ročník triatlonu Et netera Doksyman 2011, který je součástí série závodů pro veřejnost Tritour, poznamenalo počasí.
Závodníci mini-triatlonu a malé děti startovaly v dešti. Navíc konání dětského závodu bylo od rána anoncováno v jiný čas, než se pak skutečně závod konal. Nový čas startu se oznámil těsně před jeho konáním a tak někteří malí závodníci start nestihli. Při dětských závodech došlo i na slzy, ale všichni malí sportovci se velmi snažili.


Jak už jsme zmínili, letošní ročník závodu byl v porovnání s předchozími ročníky, ojedinělý.
Vůbec poprvé v historii profesionálně pořádaných triatlonů u nás, se závodu Doksyman 2011 zúčastnila čtveřice zrakově postižených sportovců: Čtyřiačtyřicetiletý Ivo Budil, povoláním masér, aktivní cyklista, který se také věnuje běžeckému lyžování. Dalším ze čtveřice startoval čtyřicetiletý Marek Šimíček, bývalý paralympijský atlet. Třetím startujícím byl osmatřicetiletý Václav Trnka, aktivní sportovec, věnuje se cyklistice na tandemovém kole, běžeckému lyžování a veslování. Poslední ze čtveřice zrakově postižených byla šestnáctiletá Lenka Zahradníková, loňská mistryně republiky za dorost mezi zdravými. Jí jsme se zeptali na pár otázek před závodem.

Lenko, z čeho máte největší strach?
Nejvíc asi z běhu, nemám moc naběháno. Byla jsem dlouho nemocná.

Jak moc tedy máte natrénováno?
Měla jsem asi před půl rokem mononukleózu, takže víc trénuji teprve druhý měsíc. Myslím ale, že se do toho postupně docela dostávám.

Držím palce, ať vám závod vyjde tak, jak si přejete.
Děkuji, snad ano.

Dodejme, že tito sportovci startovali na triatlonovém závodě Doksyman poprvé a to díky nadaci Leontýnka, která se právě o postižené lidi stará a podporuje je v jejich aktivitách.


Jak nám potvrdila koordinátorka projektu Magdaléna Vaněčková právě jednou z oblastí, při které postiženým lidem pomáhají je sport. „Triatlon je náročný sport, který nemůže zdaleka absolvovat jakýkoli zdravý člověk, natož potom člověk, který má zrakový problém nebo je úplně nevidomý, je to pro ně velká výzva,“ řekla koordinátorka nadace Magdalena Vaněčková. Zeptali jsme se také, jaká disciplína bude podle ní pro zrakově postižené sportovce nejtěžší. „Myslím, že plavání. Jsou zvyklí na bazény, které mají mantinely, ale tady je volná voda,“ dodala Vaněčková.

V případě zrakově postižených sportovců se nejednalo o to, kdo z nich vyhraje. Chtěli to zkusit, chtěli být u toho, chtěli si zasportovat.
Doplňme, že čtyři postižení závodníci plavali 0,7 kilometrů, ujeli na kole 30 kilometrů a uběhli 7 kilometrů. U všeho byli jejich traséři, kteří je vedli správným směrem.


Na Doksymanu měli závodníci zajištěn veškerý servis, od elektrostimulátorů až po servis kol v průběhu závodu.
Ženy soutěžily společně s muži a jak poznamenal David Němec ze spolupořadatelské firmy Et netera, někdy velmi výrazně porážely muže.
Víkendového triatlonu se zúčastnilo kolem tří stovek sportovců.

V sobotu se konaly dva závody, v neděli pak jeden. Každý si mohl zvolit, který z nich absolvuje, případně se rozhodnout pro jeden sobotní i nedělní.
Ať už se závodníci profesionálové, kteří za sebou mají spoustu závodů, amatéři nebo zrakově postižení sportovci rozhodli jakkoli, na triatlonu šlo o to, zasportovat si, a dokázat, že na to mám.