Václav Havel, státník, symbol společenských změn po roce 1989 a první český prezident, zemřel v neděli dopoledne ve spánku na své chalupě na Hrádečku na Trutnovsku. Pohřeb Havla by měl být pravděpodobně v pátek 23. prosince.

Jak na tuto významnou osobnost českých ději vzpomínají osobnosti z Mladoboleslavska a celých středních Čech?

Václav Klaus, prezident ČR

„Václav Havel se stal symbolem novodobého českého státu. Zasloužil se o něj jak svým neohroženým bojem proti komunistické totalitě, tak jako vůdčí osobnost sametové revoluce a jako první prezident naší svobodné země.“

Marta Kubišová, zpěvačka

„Je mi to moc líto, Václav byl pro mě velký přítel a morální autorita. Víc toho ze mne dnes asi nedostanete.“

Alexandr Vondra, ministr obrany a dlouholetý přítel

„Jeho naturel, charakter moc nepoznamenala, protože ji vždycky dokázal reflektovat. Nejvíc jsem si na něm cenil schopnosti nacházet názorové průniky napříč společností. On nebyl žádný radikální ideolog. Byl to muž milující shodu a vždycky dělal vše pro její dosažení.“

František Skřípek, ředitel Městského divadla Mladá Boleslav

Cítil jsem k němu obrovský respekt. Podle mne to byla nejvýznamnější česká osobnost 20. století. Člověk pro naše dějiny, pro náš národ nesmírně významný, stejně jako Tomáš Garrigue Masaryk. Párkrát jsem se s Václavem Havlem krátce potkal. Vždy to bylo milé, přátelské a vyzařovalo z něho cosi, co se těžko popisuje. Zkrátka Václav Havel byl, je a vždy zůstane obrovskou osobností.

Raduan Nwelati, primátor Mladé Boleslavi

Považuji úmrtí Václava Havla za nenahraditelnou ztrátu pro Českou republiku a český stát. Václav Havel byl a je jedním ze symbolů demokracie a svobody pro český národ také i z celosvětového měřítka. I když jsem nemusel souhlasit se všemi jeho názory, tak si Václava Havla velice vážím a jeho úmrtí mě hluboce zasáhlo.

Josef Donát, bývalý šéfredaktor Boleslavského deníku

S Václavem Havlem jsem se v Mladé Boleslavi párkrát sešel. Poprvé to bylo při první privatizační aukci. Působil velmi citlivě, byl přátelský, plachý, raději se bavil s obyčejnými lidmi než s funkcionáři. Pamatuji si, že na židli zapomněl šálu, tak jsme mu ji z redakce poslali na Hrad. Věřím, že zemřel v klidu a míru. Pana Havla jsem si vždy nesmírně vážil.

Luděk Rubáš, bývalý ministr zdravotnictví České republiky

Václava Havla jsem obdivoval od svých patnácti let za jeho odvahu, se kterou vystupoval proti totalitnímu režimu na obranu svobody a spravedlnosti. Stal se nejvýznamnější postavou sametové revoluce a zasloužil se zásadně o první polistopadové kroky na domácí, a zejména zahraniční úrovni přinesl nám respekt Západu a vstup do jeho důležitých struktur NATO a Evropské unie. Při osobním kontaktu bylo vidět, jak ho poznamenal nekonečný boj s policejním režimem a prakticky trvalé perzekuce. To se projevilo i na jeho zdravotním stavu. V řadě otázek jsme se neshodli, pamatuji si zejména na vášnivou polemiku o směřování zdravotnictví ve Vile Amálie v oboře zámku v Lánech. Ale i v té době jsem k němu choval velký respekt a úctu. Jeho úmrtí se mě velmi osobně dotklo a vnímám ho jako velkou ztrátu pro naši zemi a její občany.

Zdeněk Hejduk, ředitel Městského společenského domu v Kolíně, fotograf, novinář

Sbírám fotky s osobnostmi, takže bylo jasné, že prvního prezidenta svobodné republiky musím mít. Podařilo se to na jedné tiskové konferenci a následující autogramiádě u příležitosti vydání některé z Havlových knih. „Chtěl bych se s ním vyfotit,“ řekl jsem tehdy ochrance. „Není problém, ale ani jedno slovo,“ povolil-nepovolil muž bez krku. Zkuste požádat o společnou fotku a neříct při tom ani slovo. Jen jsem řekl „pane prezidente“, už u měl byl, ale ten, kdo v té chvíli držel můj foťák, to stihl. Na fotce jsme Václav Havel, já i ochránce s nataženou rukou. Později, když v jednom pražském knihkupectví křtila svoji knihu Madeleine Albrightová a Václav Havel byl kmotrem, mi tu fotku i podepsal a připojil svoje typické srdíčko… Možná někdy z těch fotek udělám výstavu, bohužel Václav Havel už tam bude v sekci nejsou mezi námi.

Miroslav S. Jilemnický, novinář

Psal se třetí srpnový víkend, tuším roku 2007. Onu krásnou slunečnou sobotu jsem se jedinkrát s Václavem Havlem potkal. Náhodou. Že se jednalo o třetí srpnovou sobotu, vím bezpečně proto, že v jiném termínu se trutnovský festival nekoná. Jelikož tam jezdím každoročně, s rokem 2007 si tak jistý v kramflecích nejsem. Kolem třetí odpolední procházím z jedné scény ke druhé a cesta s pivem v ruce mi přijde dost dlouhá. Tak přisednu k jednomu stolu, kde už pár chlápků sedí. Aniž bych si je nějak lépe prohlédl. „Já ti říkám, že je tu čím dál víc starejch a mladších sem jezdí čím dál míň,“ rezolutně vysvětloval vousáč v klobouku, v němž jsem podle hlasu a vzápětí i pohledu rozpoznal Čuňase Stárka, někdejšího disidenta a později šéfa BIS. „Já si myslím, že to nebude tak horký a mladých je tu pořád hodně. Co myslíte, kolego?“ obrátil se na mě ráčkující človíček. A já byl radostí bez sebe, kdo že mě to oslovil. I když tehdy exprezident mluvíval o tom, že se stává abstinetem, tady přede mnou usrkával pivo taky. A já polichocen, odpověděl po pravdě. „Já myslím, že je tu čím dál krásnějc. Včetně krásnejch mladejch holek,“ pokrčil jsem rameny a napil se. „Vidíš, prostě je tu čím dál krásnějc. Tak bych to viděl taky,“ pokýval Havel hlavou směrem k Čuňasovi. Ten jen mávnul rukou a zeptal se Havla, jestli chce ještě něco k pití. Já se omluvil a s jedním ze životních zážitků si šel po svých.