Sobotní den jde pomalu do svého závěru. Po poměrně náročném pracovním dni se mi kupodivu zrovna dvakrát spát nechce. Za čtyři hodiny mě ale čeká něco, na co asi budu dlouho vzpomínat. Poslední, na co si ještě pamatuji, byla první hodina ranní na mých hodinkách. Deset minut před čtvrtou ráno pak rozespale nechápu, proč musím vstávat tak brzy. Rádio v pokoji tiše hraje. Jen pár desítek minut zbývá k tomu, než se vznesu do oblak nad Bělou pod Bezdězem. Poprvé v životě – doufám, že ne naposledy – si v neděli ráno prohlédnu boleslavskou krajinu z koše horkovzdušného balonu.

Na poslední chvíli sháním vhodné věci na let. Nasnídat se tak pochopitelně nestíhám. Z batohu vyhazuji všechno, co se jen dá. Co kdybychom přistáli někde na vodní hladině? Bohatě by stačilo, abych vykoupal všechny svoje foťáky.

Ulice Boleslavi jsou prázdné. U aut zaparkovaných před domy pobíhá černá kočka. V autě mi pak dochází, že mi přes cestu vlastně přeběhla černá kočka. Špatné znamení? Ještě je čas se vrátit a vymluvit se, že nemůžu letět. Ale ne!

Za jízdy do sebe láduju kus chleba s pomazánkou. Před lesem na Radouči se nad polem a loukou vznáší bílý mlhový opar. Nezbavuji se ho ani kolem Debře a na cestě do Bělé pod Bezdězem. Zatímco v Boleslavi nebyl na ulici ani človíček, před Základní školou v Máchově ulici v Bělé je dost živo. Všude stojí auta s přívěsy. V jídelně školy se posádky právě občerstvují. Pak se všichni scházíme v klubu školy. Před letem je nutné se seznámit s předpovědí počasí. Na plátně před námi právě běží meteorologické mapy. Sice mám z meteorologie zkoušku, ze školy jsem pryč dva roky, ale tato věda se pro mě najednou stala španělskou vesnicí.

Byl jsem přidělen do balonu Škoda Auto, pilotovaného Petrem Kubelkou. Společně pak škodováckou octávkou vyrážíme na hřiště nad Bělou. Když přijíždíme my, tak už tam stojí několik dalších posádek. Je pár minut po páté hodině ranní. Pořád jsem ještě tak trochu v říší spánku a pořád nevím, proč si pohled z koše balonu mohu vychutnat jen časně ráno, nebo pozdě večer. „V letních měsících se teplý vzduch odtrhává od země a stoupá vzhůru. Na rozdíl od plachtařů my toto termické proudění nemáme rádi. Balon se totiž stává ještě více neovladatelným,“ vysvětluje mi pilot Petr Kubelka. Ráno a večer totiž termické proudění ustává, a to je pro let balonem to pravé.

Než se posádky dají do nafukování balonu, vypouští se k nebi balonek, aby se zjistil směr větru. Bohužel, není takový, jaký by si balonáři přáli, a tak společně s dvěma posádkami vyrážíme na jiné místo na malou louku kousek od Katusic. Místo ke startu naprosto geniální. Z přívěsu vysouváme koš. Na první pohled se mi koš zdá tak malý, že se do něj tři lidé společně se dvěma plynovými bombami nemohou vejít.

Na louku posetou ranní rosou rozbalují členové posádky samotný balon. Poté na řadu přichází ventilátor, přes něj se do vnitřku vhání vzduch. Během pár minut se začíná balon kulatit. Petr Kubelka pak do jeho vnitřku vžene přes hořáky trochu teplého vzduchu. Zelenobílý balon se pomalu začíná odlepovat od země. Zvedá se i koš.

Do samotného odlepení od země zbývá jen pár minut. Ve dvou rozích koše stojí bomby s plynem. Na balonu je také přidělaný teploměr, který signalizuje teplotu vzduchu uvnitř balonu. Chybět nesmí vysílačka, jediné spojení s doprovodným vozidlem. Než se naději, musíme všichni do koše. To všechno během několika málo minut.

Chvíli to vypadá, že se od země asi neodlepíme. Asi jsem moc snídal, ale po několikerém zahřátí vzduchu uvnitř balonu se vznášíme. Členové z doprovodného auta nám mávají. Vedle stojící balon se také pomalu připravuje k letu. Zatím jsme nad zemí jen pár desítek metrů. Je to nádherný pohled. Kolem Bezdězu už letí několik barevných balonů. Pomalu letíme nad nedalekým lesem. Pod námi lány polí a v koši ticho. V dáli je vidět škodovácký komín zahalený v mlhovém oparu. Letíme přesně na druhou stranu od Mladé Boleslavi.

Rychlost nijak závratná, naprosto ideální pro kochání se přírodou. Jsme zhruba čtyři stovky metrů nad zemí. Přestože mám závratě při pohledu z okna v prvním patře, tady mi pohled k zemi vůbec nevadí.

Ve vzduchu jsme zatím jen pár minut. Petr Kubelka se neustále pouští hořáky teplý vzduch do balonu. Teploměr umístěný na koši signalizuje teplotu lehce přes 100 stupňů Celsia. Necháváme se unášet větrem a sledujeme právě se probouzející vesnice pod námi.

Jak tak přemýšlím, naučit se pilotovat horkovzdušný balon nemusí být nic složitého. „Naučit se létat není těžké. Chce to trpělivost a odvahu,“ říká Kubelka, který horkovzdušným balonem létá už sedmým rokem. „Je to takový adrenalin a něco, co člověka povznáší,“ říká také Kubelka k tomu, proč se rozhodl stát se pilotem balonu.

Z vysílačky se poprvé ozývají členové doprovodného vozidla. Chtějí znát směr, kam poletíme. Vysílačka je součástí každého balonu. Zatímco my se kocháme z několika set metrů krajinou pod námi, doprovodné vozidlo nás sleduje ze země a jede za námi. V balonu nesmí chybět mapa. Podle ní také pilot doprovodu říká, kde mají počkat na další instrukce.

Od vzletu od Katusic uběhla asi hodina. Tedy odhadem, protože čas při letu utíká poměrně rychle. Letíme kolem obce Kluky. Z vesnice je slyšet psí štěkot, ranní kokrhání kohoutů a kupodivu i páv. Kousek odtud stojí v poli větrný mlýn. Už víme, tam také bude naše místo přistání. Stále jsme ještě poměrně vysoko, a tak začínáme klesat k zemi. Kopírujeme zem a jen pár centimetrů letíme nad klasy právě dozrávající pšenice. Slunce vrhá stín balonu do pole. Před námi se tyčí mlýn. Obraz stvořený pro fotky.

Jdeme na přistání. Pilot Kubelka mě připravuje na všechno. Vypadá to na příjemné přistání na polní cestě. Vší silou držím sebe a oba foťáky. První zaškobrtnutí máme v poli. Trochu se povzneseme a znovu dopadneme. Tentokráte na cestu. Petr Kubelka tahá za jakýsi červený provaz. Co čert nechce, ten se ale při dopadu dostává pod koš a nechce se uvolnit. Nevypadá to zrovna nejrůžověji. Slávek Růta, zbylý člen naší tříčlenné posádky, mi do ruky vráží foťák a vyskakuje ven. Snaží se nadzvednout balonový koš, ale pořád jsme moc těžcí. To už přibíhá posádka z auta. Nakonec se musím evakuovat i já. Zatímco dovnitř jsem lezl několik dlouhých vteřin, venku jsem snad za půl vteřiny.

Pořád ještě nechápu, co se děje, ale to už se zelenobílý balon pomalu snáší do pole. „Pod koš se dostalo lano od výpustného ventilu a ten byl tedy pořád otevřený. Hrozilo tedy, že by obal mohl spadnout na hořáky,“ vysvětlil mi po chvilce už v klidu Kubelka. Naštěstí nic nechytlo, a tak mohlo dojít na sbalení balonu a zpáteční cestu na hřiště do Bělé.

Tam už na všechny balonáře čekala cisterna s plynem. Po letu je totiž nutné doplnit palivo na další let. Pak ale na řadu přišla moje maličkost. Každého, kdo poprvé letěl balonem, totiž čeká křest. V pokleku poslouchám zajímavou historii o prvním letu z úst pilota Petra Kubelky. Pak na řadu přichází moje hlava. Děkujeme zemi, větru, vodě a ohni. Nejprve tedy malé zapálení pramínku vlasů, uhašení sektem, trochu té země a pofoukání v podobě větru. Koncem června se ze mě stal hrabě vzduchoplavec Tomáš Ježek od Větrného mlýna…