Přestože se o básníkovi, karikaturistovi a buřiči Františku Gellnerovi traduje, že Mladou Boleslav neměl pro její maloměšťáctví rád, místní jsou na tohoto rodáka, jenž přišel na svět v domě čp. 26 na Staroměstském náměstí, právěm hrdí. A nejen oni.

V sobotu uplynulo sto let od zmizení této výrazné osobnosti české literatury – právě 13. září 1914 byl Gellner na haličské frontě rakouskými vojenskými úřady prohlášen za nezvěstného.

V Mladé Boleslavi, kde se 19. června 1881 narodil, nejprve vychodil měšťanskou školu a později i gymnázium. Jeho otec Karel Gellner, zchudlý židovský obchodník, byl politickým přesvědčením socialista se zájmem o soudobou literaturu. Právě díky otci se František dostal k časopisům s dekadentními i anarchistickými tendencemi.

Už v mládí četl například Moderní revue nebo Nový kult. Zájem o literaturu však projevovala rovněž jeho matka, která měla dokonce spisovatelské sklony.

Během středoškolských studií byl Gellner literární velmi aktiviní a podílel se na vydávání několika časopisů. Své kritické texty obracející se s kousavou ironií zejména proti maloměšťactví publikoval v Rodném kraji. Jeho stopa mizí krátce po jeho odvedení na východní frontu první světové války.

Po stopách člověka, jenž si získal přiléhavý přídomek buřič, se v srpnu po vlastní ose vypravil Viktor Čížek a Zdeněk Víšek ze Slaného, kteří do ukrajinského města Gorodok odvezli pamětní desku, která bude navždy připomínat zmizelého Františka Gellnera.

Ve stopách Františka Gellnera

Autoři: Viktor Čížek, Zdeněk Víšek

Praha/Gorodok – Záměrem následujících řádků není pouze životopisné či literárně-vědné zhodnocení přínosu Františka Gellnera, tohoto dnes již přece jen poněkud pozapomenutého anarchistického umělce, české kultuře, nýbrž popis cesty, která o letošních prázdninách směřovala z Prahy do Gorodoku u Lvova a jejíž hlavní motivací bylo předání pamětní desky věnované právě Františku Gellnerovi na radnici tohoto patnáctitisícového západoukrajinského městečka, kde se na počátku první světové války odehrávaly těžké boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou a kde měl František Gellner podle některých zpráv navždy zmizet.

Informace o jeho osudu jsou však skoupé, někdy si i protiřečí. Avšak haličská fronta byla nepochybně místem, kde tento hlasatel protispolečenské vzpoury, jenž se nakonec stal obětí odcizeného společenského systému, před kterým svým celým dílem i životem varoval, byl spatřen naposledy.

Nejznámější podobizna Františka Gellnera.

Poslední zpráva o básníkovi

Nejasnému osudu tohoto básníka byl věnován například článek Josefa Macha zveřejněný v Lidových novinách roku 1932 (č. 281) pod názvem Z posledních dnů Fr. Gellnera, jenž vznikl na základě výsledků poválečného pátrání Gellnerova mladoboleslavského přítele dr. Františka Kohna. Ocitujme alespoň závěrečné pasáže toho textu, které se staly jakýmsi kompasem této cesty:

„A krátce nato, za několik dní, byl Gellner zařaděn do pochodové setniny a již 20. srpna poslán na haličskou frontu. Dr. Fr. Kohn přirozeně se zajímal o osud Gellnerův na frontě. Ale o Gellnerovi již nebylo slyšet. Jeho pochodová setnina dostala se záhy do ohně, prodělala boje v době pádu Lvova a rakouského ústupu a za nějaký čas se vrátila – to, co z ní zbylo – do Boleslavě.

Vojáci, kteří s Gellnerem vojákovali a dobře ho znali, vyprávěli po návratu, že kdesi v Haliči – dr. Fr. Kohn myslí, že to bylo někde v okolí Grodku – byl Gellner v malém oddílu, který byl jednoho dne, záhy potom, co se ocitli na frontě, vysláni proti ruským liniím. Bylo to v době, kdy Rusové postupovali. Oddíl se ubíral po nějaké silnici a pojednou, když po delším únavném pochodu odpočívali a vojáci si rozdělali oheň, ocitli se v ohni ruského dělostřelectva, jehož šrapnely začaly hustě a jistě dopadati v bezprostřední blízkosti. Velitel oddílu nařídil ústup, který se ovšem děl rychlejším tempem než postup.

Gellner byl již k smrti unaven dlouhým pochodem a sotva se držel na nohou. Ve chvíli, kdy byl nařízen pochod zpátky, nemohl již téměř z místa. Prohlásil, že dále nemůže a že zde zůstane. A zůstal. Lehl si vedle silnice, zabalil se do „celtbaltu" a očekával svůj osud. Nikdo se o něho nestaral, vždyť to bylo na kvapném ústupu.

To je poslední zpráva o něm. Od té doby ho nikdo neviděl ani živého ani mrtvého, aspoň nikdo, kdo by věděl, že je to básník Gellner…"

Vše začalo recesí

Na začátku této cesty byla víceméně hospodská recese několika spolustolovníků jedné slánské restaurace na sklonku minulého roku: „Příští rok má Franta Gellner sto let od zmizení a dodnes je nezvěstný! Zmizel na východní frontě v prvních měsících první světový. Pojedeme tam a někam tam umístíme pamětní ceduli!" Na konci pak již bylo oficiální přijetí starostou města Gorodok u Lvova a deska nachystaná k umístění v jeho kanceláři.

Na konci letošního února, tedy v době velkého krveprolití na kyjevském Majdanu a následného útěku prezidenta Janukovyče ze země, došlo k prvním jednáním o itineráři cesty na východ. Ta byla kompletně vytyčena (a to po trase Praha – Krakov – Přemyšl – Lvov – Gorodok) v červnu. Poté byla objednána a vyrobena ona pamětní deska a cesta mohla i přes pochopitelné obavy motivované pokračujícími boji na východě Ukrajiny započít.

Podle osvědčeného staroslavného vzoru z roku 863 byla nakonec sestavena dvoučlenná posádka za účasti cestovatelů Viktora Čížka a Zdeňka Víška. Pro celkový úspěch akce bylo ovšem klíčové zapojení lvovského Čecha Jindřicha Klímy, příslušníka šestičlenné české menšiny ve Lvově, který za využití svých znalostí terénu i znalostí ukrajinského a ruského jazyka přispěl výrazně k úspěchu mise.

Cíl: Gorodok

Ve čtvrtek 21. srpna letošního roku a po předchozím šestidenním putování třemi státy střední Evropy nastala chvíle, kdy jsme po přesunu ze Lvova místním autobusem neboli maršrutkou do města Gorodok a navštívili zdejší radnici. Přátelsky, ale zkoumavě jsme byli nejprve přijati zástupcem starosty, panem Jaroslavem Skobalou. Ten nám po kratším rozhovoru domluvil schůzku se samotným starostou města, panem Mykolou Savkou, který pamětní desku přijal a přislíbil její umístění na důstojném místě v místním muzeu.

Pamětní desku zde má Georg Trakl

Gellnerovo jméno představitele gorodské radnice pochopitelně nemohlo oslovit, avšak velmi dobře jim bylo známo jméno a dokonce i dílo Jaroslava Haška, jiného českého anarchisty a bohéma.

Starostou města jsme byli rovněž upozorněni na skutečnost, že spisovateli podobného osudu, který se stal rovněž obětí první světové války (třebaže nepřímou), již zde pamětní deska byla v minulosti odhalena. Tímto literátem byl rakouský expresionistický básník Georg Trakl (1887 – 1914), který jako zdravotník pobýval roku 1914 v místním vojenském lazaretu – než v Krakově 3. listopadu 1914 spáchal pod dojmem válečných hrůz sebevraždu. Vstřícnost vedení města a současně i vyjádření uznání a respektu této misi bylo jejím nečekaně úspěšným završením. O naší návštěvě později informoval zdejší veřejnost i regionální tisk – radniční zpravodaj Golos rátuši.

Básník František Gellner, ve svých 33 letech povolán do války po letech prožitých ve spisovatelských a novinářských kruzích, často nad sklenkou vína i piva, je jedním z alternativních symbolů nesmyslnosti války. Osud člověka, který byl věren svým dekadentním veršům a zmizel bez určení místa úmrtí, bez pohřbu, bez obřadu, beze všeho…

Ještě několik let po první světové válce čekali básníkovi přátelé v pražských hospodách na to, až se otevřou dveře a on tam bude stát s jemně nadrzlým úsměvem na rtech, půjde k jejich stolu a bude s nimi opět živě diskutovat o všem možném. Čekali však marně…