Povídali jsme si nejen o jeho cestě do Santiaga de Compostela a posléze do Jeruzaléma, ale i o smyslu putování v současném světě a jeho plánu obejít zeměkouli.

Jak se vlastně člověk v jednadvacátém století stane poutníkem?
S putováním jsem se poprvé setkal na Krétě v roce 2009. Tam jsem se dozvěděl o existenci Svatojakubské cesty do Santiaga de Compostella, o tom, že tam lidé chodí stovky kilometrů… Po návratu jsem o tom hodně přemýšlel, hledal jsem informace na internetu a nějak jsem cítil, že bych podobnou cestu rád uskutečnil.

Co byl ten impuls, díky němuž jste se definitivně odhodlal?
Řešil jsme v té době nějaké osobní problémy, nepříjemnosti, rozvod a tak dále… Zkrátka jsem se ocitl na takové životní křižovatce. Koncem roku 2009 jsem se rozhodl, a v červnu 2010 jsem vyrazil ze Dvora Králové, kde jsme bydlel, do Santiaga de Compostela. Musel jsem dát samozřejmě výpověď v práci, rodina i přátelé si klepali na hlavu…

Zní to jednoduše, ale co člověk před takovou cestou musí všechno zařídit, a co si vlastně vzít s sebou?
Já myslím, že nejdůležitější je to odhodlání, to vám chybět nesmí.Samozřejmě jsem nakoupil nějaké mapy, sbalil si věci do dvacetikilového batůžku, ten jsem hodil na záda a dal jsem se na cestu. Vrátil jsem klíčky od služebního auta, mobil a notebook, a pohodlí kanceláře jsme vyměnil za nepohodlí spacáku a odevzdání se cestě.

Jak dlouho tedy první část vaší cesty trvala?
Dopředu jsem věděl, že je to zhruba 3500 kilometrů, a od dalších poutníků jsem měl zprávy, že to trvá plus minus 5 měsíců. S tím jsem tedy vyrazil, přešel jsem Českou republiku, a přes Rakousko, Švýcarsko a Francii se mi podařilo dorazit do Španělského Santiaga. Shodou okolností to bylo na Štědrý den, po téměř čtyřech tisících kilometrech, dělal jsem si totiž různé zacházky přes hory a užíval jsem si to.

Dorazil jste tedy do cíle, a tam jste se rozhodl, že to cíl nebude?
Už po cestě tam jsem cítil, že to nebude úplně konečná. Ten způsob života, poutničení, mě po dobu toho půl roku zcela naplňovalo. Navíc jsem cítil, že se do Čech ještě vrátit nechci. A rozhodl jsem se jít dál.

Kam jste se tedy vydal?
Byla zima, takže jsem se rozhodl vzít to na jih, jako tažní ptáci. Chtěl jsem dojít do portugalské Fátimy a na Gibraltar. Už tehdy se mi v hlavě ale rodil plán, že bych chtěl potom pokračovat dál, z Gibraltaru do Říma a pak, nakonec, dojít až do Jeruzaléma.

Putoval jste tedy opravdu tradičním způsobem, žádné hotely a penziony, jaká to byla zkušenost?
Rozhodl jsem se, že na cestě vyzkouším pohostinnost, s níž se setkávali tradiční poutníci. Musím říci, že zkušenost to byla úžasná, a v některých zemích jsem byl opravdu velice mile překvapen, nejvíc asi v Turecku.

Šel jste celou dobu sám?
Tu první část cesty ano, před cestou do Jeruzaléma jsem si ale udělal čtyřměsíční přestávku ve Švýcarsku u kamarádky, a během té doby se z nás stal pár. Rozhodli jsme se jít spolu. To se však po několika týdnech ukázalo jako ne právě uskutečnitelné, a já jsem pokračoval sám. Florine se pak ovšem ke mně na konci cesty znovu připojila, a do Jeruzaléma jsme došli společně, bylo to 26. prosince loňského roku.

To jste měl v nohou úctyhodných 16 tisíc kilometrů a vrátil jste se do Čech. Už tehdy jste věděl, že chcete jít ještě dál?
Musel jsem si ujasnit, co v životě vlastně chci. A teď vím, že příštích dvacet let chci strávit na cestách. Putovat pro mír, obejít svět a navštívit co nejvíc zemí. V plánu mám zhruba 100 000 kilometrů, a rád bych někoho inspiroval. Moje životní cesta je Cesta.

Vyprávění Petra Hirsche můžete navštívit zítra v 18 hodin ve Vzdělávacím centru na Karmeli v Mladé Boleslavi, kde se uskuteční i vernisáž výstavy jeho fotografií.

ROZSÁHLÝ ROZHOVOR O CESTĚ PETRA HIRSCHE NAJDETE V PŘÍLOZE BOLESLAVSKÉHO DENÍKU EMBÉČKO.