Něžné pohledy. Tak se jmenuje vaše nová výstava obrazů, kterou si návštěvníci mohou prohlédnout v Městských kulturních zařízení v Bělé pod Bezdězem. Zkuste nám ji trochu představit?
Proč název Něžné pohledy? To pochopíte, když vstoupíte do výstavní síně a upře se na vás čtrnáct párů očí. Některé zádumčivé, zasněné, jiné vyzývavé, radostné, šibalské či plné touhy, ale všechny ty pohledy jsou něžné tak, jako každá ženská duše, škoda, že někdy obalená tvrdou skořápkou, aby svět tu něhu neobjevil.

Všimla jsem si, že pod každým obrazem je název jedné z bělských ulic. Byl to záměr?
Ano, každou ze zmiňovaných dam jsem posadila do jedné z nahodile vybraných bělských ulic. Pozorný návštěvník tak marně přemýšlí, které že je to děvče z Berkové nebo Valdštýnské, co by tak rád potkal. Pánové, je to jen imaginace, která však za hříšnou myšlenku jistě stojí.

Kde se při své tvorbě inspirujete? Jde o konkrétní prostředí?
Všude, kudy se ubírá má cesta, v obchodě, na vycházce, na ulici, nicméně Francouzi tvrdí, že právě ulice je scéna, která má drama a kde scénář píše sám život, proto staví křesílka u stolečků v kavárnách rovnoběžně k promenádě a dívají se. Já se také dívám, se zájmem a otevřenou pamětí.

Všimla jsem si, že se věnujete hodně figurální a portrétové malbě? Proč? Čím vás upoutala?
Zajímá mě lidská duše, lidské nitro, které se zrcadlí v očích a v gestech. Mám ráda lidské příběhy. A to vše se snažím vložit do mých obrazů, to mě baví.

Asi žádnému návštěvníkovi neuniklo, že na čtrnácti obrazech ve výstavním sále jsou samé ženy. Nebudu se vás ptát, proč muži chybí, ale jak ženy z jednotlivých děl promlouvají?
Na to se mě klidně zeptejte. Tato otázka už byla vyřčena mnohokrát, někdy mě dokonce mnozí podezírali, zda příliš feminní tematika neskrývá odmítnutí mužského světa. Já opravdu proti mužům nic nemám, naopak jsem velmi ráda v jejich společnosti, naslouchám jim a obdivuji, jak mnohdy racionálně a rychle řeší složité situace. Ženy jsou na rozdíl od mužů křehké a tajuplné a právě prostřednictvím ženy se dají snadněji vyjádřit emoce. Postava ženy mi někdy slouží jako reminiscence na danou situaci.

Malujete konkrétní ženy, nebo to jsou vymyšlené postavy?
Každá z tváří těchto žen jistě někde po světě chodí, možná jsem ji potkala v uzenářství, cestou do parku, nebo také daleko od domova, nevím. Často se ale návštěvníci mých výstav ozvou, že jsem namalovala jejich sestru, kamarádku…Není to cílené, ale tváře, které v paměti uvíznou, mohou žít třeba i v naší bezprostřední blízkosti.

Když přistoupíte k plátnu, víte, jak obraz bude v konečné fázi vypadat, nebo čekáte, co z toho vznikne?
Každý můj obraz má jasný koncept, kterým se při tvorbě řídím, ale pochopitelně se nebráním všem nahodilostem a barevným reakcím, které vývoj samotného díla přináší. Co nebráním, já se na ně doslova těším.

Všechny obrazy současné expozice se vyznačují výraznými barvami v pozadí. Proč?
Prostřednictvím barev tvořím u svých namalovaných postav charakter. Uvádím je do života a díky intenzitě barev na obraze určuji jistou míru vášně a energie. Ale prostřednictvím barev prozrazuji i stav nitra mne samotné.

Jaký vliv má na vaší tvorbu roční období? Přece jen slunce či jaro je často inspirativní …
Nejen slunce, jaro, léto. Inspirativní je třeba i listopadový den, kdy na polích leží těžká duchna z mlhoviny a příroda má zvláštní namodralou studenou barvu. Po takové procházce, kdy usednu k rozpálenému krbu s bylinným čajem v dlaních o nápady není nouze. Vzniknou tak tajemné melancholické obrazy poplatné tomu, co jsem viděla. Na jaře a v létě, kdy kolem nás je plno barev a svět se topí v slunečné záři, vkládám ženám na obraze náruč plnou kopretin, nebo konvalinek a z obrazů je cítit vůně květin, jak v Monetově zahradě.

Na volné noze v oblasti umění se pohybujete již řadu let. Pozorujete na sobě vývoj? Mění se nějakým způsobem vaše tvorba?
Má tvorba se jistě časem mění a je to přirozené. Nepozoruji to ani tak já sama, jako mé okolí, které mě na mé změny upozorňuje svými dotazy, na které neznám odpověď.

Řekněte mi, lze se v dnešní době uživit malováním? Mají lidé vlastně zájem o umění?
Obchod s uměním má mnoho podob. Vrstva lidí, která neváhá za umění zaplatit obrovské sumy peněz, se o mou práci zajímat nebude, pohybují se na aukcích a kupují pouze slavná a zvučná jména a vkládají do nákupu takových děl své jmění. Pro mě je zajímavá skupina lidí, kteří chtějí vlastnit obraz, který se jim líbí a nezáleží jim na tom, o jak moc známého malíře se jedná, dost jim však jde o to, aby měli právě originál obrazu. Naštěstí je tato skupina dost početná a pokud je příznivá moje autorská cena, zájem je veliký. Zbývající skupinou je část lidí, kteří si kupují většinou reprodukce slavných malířů, kteří vstoupili do historie. Je jasné, že hlavní roli v tom hrají peníze.

Pokud se nemýlím, ve vašich obrazech se projevuje hodně expresionismus a impresionismus. Oblíbila jste si také umělce tohoto stylu?
Samozřejmě, mezi impresionisty to byl mistr tanečního pohybu v baletní škole Edgar Degas, nebo Pierre-August Renoir, později Paul Cézanne, neméně pro mne inspirativní jsou i expresionisté například André Derain, Henri Matisse.

Otevřela jste výstavu, což znamená, že jednu příjemnou povinnost máte splněnou. Čemu se v současné době věnujete?
Výstava v Bělé je letos již druhá v pořadí. Po úspěšné výstavě ve Frýdku-Místku mne letos čekají ještě další dvě. Práce je tedy dostatek, a pokud má výsledek mého snažení zpětnou vazbu, radost a chuť do práce je obrovská.

Mimochodem, všechny vaše obrazy jsou vystavené bez dřevěného rámu. Jaký to má důvod?
Myslím, že absence dřevěných barevných rámů u mých obrazů není na škodu, někdy přímo ku prospěchu věci. Obraz působí svěže, nic ho neruší, je možné ho kamkoliv instalovat. Pokud však někdo na rámu trvá, nechť dle vlastního uvážení se pro nějaký sám rozhodne.

Jsme v polovině roku, takže vás do konce čeká určitě další výstava. Už víte, kde a jaká?
Zajímavá výstava, kterou bych neměla zapomenout, se uskuteční koncem roku v Plzni a nese titul Evropské hlavní město kultury.