Návrat do minulosti. Je to možné? Že ne? Možná máte pravdu. Jenže jsou návraty a návraty. V následujících řádcích vás možná přesvědčím, že určité návraty do minulosti jsou možné. I když ta minulost je "stará" pouhých patnáct dvacet let. I to je přece minulost. Až tyhle řádky dočtete, sami si odpovězte, zda se mi podařilo vás přenést v čase do minula. Alespoň trochu. Třeba zrovna vy podobné „návratové" situace znáte. Zažili jste je. Anebo je možná zažijete. Už brzy. Už tuto sobotu. Přeji vám to z celého srdce. Upřímně.

Tady je pokus o návrat…

Je obyčejný pošmourný den. Obyčejná obec kdesi na okraji Českého ráje. Říkejme jí třeba Loukovec u Mnichova Hradiště. Rodinný dům. Vcházím do jeho sklepa. A cítím mrazení v zádech. Přede mnou jde totiž trojice mužů. Jsou tak nějak spojeni (s) minulostí. Nejen mojí a jejich.

Vladislav Fanta. František Brunclík. Luboš Odháněl.

Možná vám tahle tři jména nic neříkají. Za chvíli vás snad přesvědčím, že je znáte. Dost dobře.

Jdou přede mnou. Jeden má v ruce futrál a v něm kytaru. Druhý má tašku a v ní diskety se základy písniček. A lahvové pivo. Třetí má v ruce klíče. Ten dům a tedy i sklep je jeho. Odhání psa, vlčáka, který by chtěl taky do sklepa. Musí ven. Ten pes.

Jsme v místnosti tři krát čtyři metry. Mezi motorovými oleji, rýčem, hráběmi a dalšími zahradními nesmysly a stěnami pobitými vytvarovanými podnosy pod vajíčka se objevuje stojan na klávesy, na mikrofon a nějaká další zařízení, kterým nerozumím, ale bez kterých nejde hrát.

Chlapi se protáhnou. Mrknou na sebe. Nemluví. Ale je cítit, že se znají léta. A že na pódiu toho prožily mnoho. Bez řečí jdou na věc.

Právě začíná jedna z pěti zkoušek trojice chlapů, která kdysi, před lety, hrávala pod názvem Nastarýkolena. Začali hrát v roce 1996. Bylo to po rozpadu skupiny Danger, kde spolu hráli Fanta s Odhánělem. Fantu napadlo, že by mohl oslovit Brunclíka, se kterými hrával dlouhá léta v regionální rockové legendě, skupině Diskant. A tak se zrodila skupina Nastarýkolena. Vydala čtyři cédéčka a v roce 2005 se rozpadla. Odháněl šel svou cestou a dvojice starších hudebníků začala hrát na okresních tancovačkách pod názvem Fanta a Franta. Teď se rozhodli, že si spolu zase zahrají.

Fanta bude slavit pětašedesátiny, Brunclík šedesátiny, Odháněl třicet let na pódiu. Ideální impuls k návratu do minulosti.

Myšlenky o tom, že by k sobě cítily nevraživost z dávného rozpadu, jsou nesmyslné. Tahle trojice má ráda legraci, má ráda život. Má ráda hudbu, kterou hraje. A kterou naservíruje 8. listopadu v klubu Posilovna v Mnichově Hradišti na Mladoboleslavsku a o týden později, 15. listopadu, v kulturním domě v Libštátě na Semilsku.

Své příznivce ale měla tahle parta široko daleko.

Ale zpátky do sklepa.Fanta v teplákové soupravě, zbylá dvojice v džínách a mikině. Odháněl v kšiltovce. Žádné dlouhé řeči. Až by se dalo říci: Žádné kecy, jde se na věc!

„Jdeme na to. Raz, dva, tři…" zavelí klávesista Láďa Fanta. Miniaturní zkušebnou, kde jsou stěny pobité obaly od vajíček, zazní nezaměnitelný hlas zpěváka Odháněla.

Důchodový věk
i tebe si najde,
zápachů putyk
a luftů větráků,
a paní s kosou
jednou tě najde
vyžene tě z tvejch
šedejch tepláků

…zní sklepem píseň Důchodový věk z prvního cédéčka kapely. A mne dneska večer poprvé zamrazí. Vzpomínám si na desítky tanečních zábav, večerů a nocí, které jsem s kapelou prožil. Pod pódiem. Jako návštěvník a fanoušek. Všechny písničky jsem znal zpaměti. Za ta léta se mi ale z hlavy tak trochu vytratily. Jenže návrat do minulosti se odehrává v čase, který se označuje jako pikosekunda. Je to zpátky! Najednou se mi před očima odehrávají desítky situací, které jsme s partou hudebních nadšenců kdysi zažili. Tak, jak jsme kolovali od sálu k sálu. Ve středních Čechách. V severních i východních.

Jsem odhozená sirka
na chodník,
v nejlepším případě mne
metař uklidí,
jenže už po mne šlapou
chodci náhodní,
těžko se asi uklidním

Dohrávají Sirky, další hit. Těžko říci, který byl největší. Všechny písně si zpíval celý sál, všechny byly hitem.

Někde dole v Arábii
chodí ženy
s tváří zahalenou,
buďto budou tlusté
nebo se jen stydí,
zřejmě se tam vypravím
na dovolenou

To je Arábie, chytlavá písnička, při které jsme všichni skákali do rytmu jako jeden muž, napadá mne.

Jakoby tahle trojka neměla mnohaletou pauzu, jakoby hráli každý víkend před publikem. Jsou pořád stejní. Kromě pár roků navíc jsou skoro navlas stejní.

Arábie končí a Fanta zvedá prst. „Znovu," říká suše. „Proč?" ptá se nechápavě Odháněl. „Kvůli mýmu zpěvu," bez náznaku vysvětlení říká Fanta. A refrén Arábie zazní ještě pětkrát. Pak je Fanta spokojen. „Další opakování není přínosem, je cestou zpět," utrousí poučku nejmladší člen trojice Odháněl. „Kdybychom to hráli bez zkoušek, možná by to bylo nejlepší, každá zkouška odhaluje chyby," nastiňuje jednu z hudebně nemožných variant Fanta.

A zatímco se Odháněl s Fantou špičkují, František Brunclík jen stojí a pod vousy se sotva znatelně usmívá.

Byl vždy tím, kdo na pódiu popouštěl uzdu emocím nejméně. Vlastně vůbec. Zamračit se ale dokázal řádně. A vynadat také. Byl kapelníkem na svém místě. Jeho kamenná tvář byla nezaměnitelná a pověstná. Byl lídrem kapel Diskant a v Nastarýchkolenech byl jeho názor takřka zákonem. To ale nemění nic na faktu, že se do něho dneska jeho starší kolega Fanta jednu chvíli parádně pouští. „Znovu, Franto, jdeš tam ve zpěvu špatně, jdeš mimo, musíme to dát znovu!" Brunclíkovi se připomínky moc nezdají, vydrží zopakovat část písně třikrát a pak si sprostě ulevuje. Hodně sprostě. I když, lze jeho nadávku brát dnes vážně?

Děsíš se obrazů
se smutnou labutí,
máš strach
z havraních křídel,
hádanku o tobě
sám těžko vyřeším,
i když se tak snadná zdála

Je tu Píseň smutného havrana. Jasně, další hit. Pro zamilované.

Venku tma a chladno, ve sklepě vedro. Fanta odhazuje teplákovou bundu. A já se přistihuji, jak jsem zase zapadl do minulosti. Jak se držíme pod pódiem s dalšími fanoušky za ramena a poskakujeme do rytmu. Říkám si, že současnost je krutá, protože minulost v tomto případě přichází hodně rychle. Je to ale krutost? Není to naopak krása? Kdo ví…

Toulám se Prahou,
v kalužích vidím svět,
potkal jsem holku nahou
a mám náladu lepší hned

Zní Nahá v dešti, kde foto k písni zdobí obal stejnojmenného cédéčka. Kapela se kdysi vydala fotit na pražský Karlův most a fotografování skoro nahé děvy v doprovodu kapely vyvolalo řádný rozruch.

Zavírám v tom sklepě oči a pohupuju se, když v tom slyším hlas: „Začneme koncert Kořalou," říká Fanta. Načež se na něho Odháněl téměř zlověstně obrací a mne napadá, že vytáhne kolt a bude nejen po minulosti, ale rovnou po všem. „Kořalou? Největším flákem začít? To se odbouráme a je konec! Kořala bude, ale na konci, začneme Důchodovým věkem," nemíní debatovat Odháněl a Fanta přikyvuje.

Tam před zdí hřbitovní
uložili k spánku
děvče, co nosilo
korále pouťový,
ať se jí hezkej sen zdá
o slunci a zámku,
každý člověk na zemi
je smrtelný

Zpívá píseň Útesy sebevrahů Luboš Odháněl a mne znovu mrazí. Vlastně ani nevím, jestli mne mrazit od chvíle, kdy jsem sešel po těch schodech do sklepa, přestalo. V té místnosti, o zhruba dvanácti metrech čtverečných, to duní a mne se chce chvílemi hlava rozpadnout. Už nejsem zvyklý na chvíle, kdy hluk byl součástí našich víkendových večerů. Naší minulosti. Mojí minulosti…

Pozdravuj toho,
toho co tě objímá,
že mu nastotisíckrát
teď závidím

Startuje druhá část zkoušky a je tu Hebrejská víla. Brunclík, kterému táhne na šedesátku, pořád hledí jakoby skrz zeď a je na něm vidět, že je hudbou zcela pohlcen. Fanta, nejstarší člen, jenž hlásí pětašedesát, pořád přemýšlí, co a jak vylepšit. A benjamínek kapely Luboš Odháněl (44 let)? Ten se pořád uchechtává, uculuje a neztrácí dobrou náladu. Říkám si, že jsou pořád stejní. Jen mají méně vlasů a tu a tam se na nich objeví šedá barva. No a?

Vem si mě vem si
vem si mě vem
než vyjde slunce
než bude bílý den
líbej mne líbej a hřej
a svoje srdce
do mých dlaní dej

„To je dobrý, zpíváš druhý hlas, ale jako by ses dostal nahoru," poučuje Fanta Brunclíka. Ten poprvé říká to, co si myslí, nahlas. „Tos mne nasral," a nehne ani brvou.

Zamiloval se kněz
do holky z ulice,
pan farář bez peněz,
do mladý děvky
s tváří světice

Je tu Inkvizitor a najednou to zarachotí v reprobednách a vše utichne.

„Tys mne zmátl, zpíváš jinou sloku, než je napsáno," diví se Fanta. „To nevadí, dáme to ještě jednou," řeší v klidu omyl Odháněl.

„Máte někdo něco k tomu," ptá se Fanta, ale je mu jasné, že dvojice nic nemá. Je spokojena. Vždyť dělají to, co je ne baví desítky let. Tyhle písně znají oba tábory jak Fanta s Frantou, tak Odháněl se svoji kapelou mnohé písně hrají. Jen je musí sladit v staronové trojici. Daří se to.

„Tak, chlapi, dáme ještě Kořalu a konec," velí dnešní velitel Fanta. Píseň se jmenuje Reggae Kořala. Popisuje život jednoho z fanoušků.

A protože nejel ten den
domů vozem
Tak navštívil bez výčitek
osvěžovnu Hrozen

Zpívají o Kořalovi a mnichovohradišťské restauraci U Zlatého hroznu. Najednou Brunclík přestává hrát a mává do okna u stropu. V tom okně stojí vlčák a kýve hlavou. Vyplazený jazyk. Možná má hlad. Možná mu jen ty zvuky lezou na nervy. Kdo ví, třeba se ale i on zaposlouchal do minulosti a pohupuje se do rytmu. Tak, jako já. Tak, jako stovky těch, kteří tuhle hudbu milovali a měli rádi. Měli? Milovali? Není škoda mluvit o tom, že TO bylo a je minulostí?

Je tma a jdu ze sklepa po schodech. Přede mnou trojice chlapů. Když vyjdou na čerstvý vzduch, dají si kafe a pivko. Odjíždím, u vrat stojí vlčák. A lehce vrtí ocasem. Jakoby mi říkal: „Chlape, minulost a současnost se prolínají. Tohle znám. Poslouchám to tady už poněkolikátý." Minulost odešla. Ale v podstatě je tady. Zavzpomínat a prožít ono „tehdy" je přitom tak lehké. Vždyť jsem vám na začátku psal, že návraty do minulosti jsou možné. Ty hudební jsou snad dokonce žádané.

Vladislav Fanta, František Brunclík, Luboš Odháněl. Možná vám tahle tři jména na začátku článku nic neříkala. Možná vám neříkají ani teď. Ale nepřipomínají vám nějakou podobnou partu z vašeho okolí?

Takovou, která propojuje minulost se současností…

Foto ze zkoušky na: www.boleslavsky.denik.cz>