Josef Vaněk v zemi zakoušel všechny slasti i strasti ruského zajetí. „V roce 1917, v září, se mu podařilo dosáhnouti toho, po čem tolik toužil, býti československým vojákem. Protože byl mladý, zdravý, silný a duševně velmi schopný, byl po důkladné lékařské prohlídce zařazen na svou vlastní žádost do Úderného praporu," píše se dále v knize.

Tyto oddíly se jmenovaly Prapory smrti a jejich příslušníci nosili na rukávech odznak s lebkou a dvěma skříženými kostmi.

Šestnáctého června 1918 útočila čtvrtá rota prvního československého Úderného praporu proti Němcům u stanice Klukvenaja. Němci se po prvním náporu vzdávali jen na oko. Když je chtěl Úderný prapor zajmout, spustili ukrytí vojáci z kulometů smrtící déšť kulí. Při útoku padli čtyři bratři, mezi nimi i Josef Vaněk. Zasáhlo ho deset ran. Skonal po několika minutách v náručí věrného přítele Josefa Štěpánka. „Pozdravuj všechny doma," byla poslední slova Josefa Vaňka. Zemřel klidný a smířený s osudem.

V současnosti má legionářská obec napočítáno celkem 115 mužů z Mladoboleslavska, kteří padli, nebo zemřeli při bojích na frontě či až po návratu do vlasti.

„Legionáři se dokázali obětovat, aby přinesli svobodu Československé republice. Přestože vlivem politických události 20. století už stát prakticky nemáme, neměli bychom na úsilí těchto vojáků zapomínat," poznamenal Tomáš Pilvousek, předseda Jednoty Mladá Boleslav.

První republika by nevznikla bez toho, aniž by českoslovenští legionáři bojovali v rámci legií. Jak při diskusi vysvětlil Jiří Filip z československé obce legionářské, Tomáš Garrigue Masaryk a jeho politicko-diplomatické vedení v zahraničí by nemělo základní argument: „Že budoucí občané státu jsou v tuto chvíli ochotni nasazovat život pro budoucí stát. Pochopitelně, těžko se souhlasí s vytvořením státu, za který jeho občané nechtějí bojovat a riskovat život. Jenom takový stát je do budoucna životaschopný," řekl Jiří Filip.

Dodal, že díky legiím se mezi hlavními představiteli dohodlo, aby bylo Rakousko-Uhersko rozbité a místo něj vznikly nové státy.

Ústřední postavou zahraničního odboje byl Tomáš Garrigue Masaryk. Dokázal totiž všechna centra, která v Evropě i mimo ni bojovala proti Rakousku-Uhersku, spojit, aby ústředí, které sídlilo v Paříži, mohlo vystupovat jejich jménem.

Důležitou osobou byl také Edvard Beneš. V rámci zahraničního odboje se scházel s různými poradci a přesvědčoval je o správnosti idey, z níž se mělo zrodit samostatné Československo.

Zapomenout nesmíme ani na Milana Rastislava Štefánika, který působil ve Francii. Bez jeho přičinění by jen těžko vznikly legie v Itálii. Tam je jeho role naprosto zásadní.