Líný Vašek, pracovitá Andulka, peklo plné umouněných čertů, kterým vládne pevnou rukou přísná Mefistka. Souboj dobra a zla, svět lidí a podzemní nadpřirozený svět pekelný, to vše se snoubí v pohádce Cesta do pekla a zpátky.

Půvabnou pohádku secvičila s partou stakorských dětí ve věkovém rozpětí šest až dvanáct let Iva Müllerová. Premiéra se odehrála v sobotu odpoledne, a početné diváctvo by jim mohl závidět leckterý dospělácký soubor.

V hospodě byla hlava na hlavě, nikdo si novinku nechtěl nechat ujít. „A to hrajeme i v neděli, v pondělí a v úterý. V podstatě máme nasmlouvaná představení až do května, dokonce pojedeme i na zájezdní představení do Března. Museli jsme zájemce i odmítat, přece jen naše kulisy nejdou úplně snadno stěhovat a také jsme dost nároční na prostor," pochlubila se režisérka Iva.

Ta si ve své hře „střihla" roli vypravěčky, a její interaktivní komunikace s malými diváky byla příjemným zpestřením pohádkového „pekelného dění".

Rodiče komunikativnějších dětí se ale během těchto vsuvek pěkně zapotili, jelikož na ně jejich potomci prozradili řadu pikantností plnému sálu sousedů a známých.

Hra měla švih, vtip a tempo, nebyl čas se nudit a dětští herci byli neodolatelní, tréma na nich nebyla vůbec znát.

Celý soubor si za svěží dílko i jeho podání rozhodně právem zasloužilo závěrečný bouřlivý potlesk.

Už mám v hlavě další hru, říká po premiéře

Iva Müllerová je režisérka, dramaturgyně, autorka kostýmů i kulis, to všechno v jedné osobě.

V rozhovoru prozradila nejen to, jak se k divadlu dostala, ale i to, jak z bandy temperamentních dětí sestavit divadelní soubor, s nímž během pár týdnů nazkoušela pohádku, za jejíž provedení by se nemuselo stydět profesionální divadlo.

Jak dlouho jste pohádku zkoušeli? Výsledek je opravdu super, to vypadá na mnohaměsíční práci?

Texty jsem dětem rozdala někdy v polovině října, rozdělili jsme si role a pomalu jsme začali. Moje původní představa byla, že mám pohádku pro deset dětských herců, jenže se nás sešlo čtrnáct a já jsem neměla to srdce je odmítnout. Tak jsme získali čertíky navíc, a zkoušelo nás opravdu čtrnáct. Naplno jsme ale začali zkoušet v lednu, dvakrát týdně.

Co pro vás bylo na cestě k premiéře nejtěžší?

Já jsem jim od začátku věřila, že to dají, přece jen už mám zkušenost z minula. Nejdéle nám ale trvalo, než se rozjeli. Než přišli na to, že nestačí naučit se jen text a odříkat ho, ale je potřeba tam dát něco ze sebe, tu živočišnost, aby postavy byly věrohodné. Samozřejmě během zkoušek řádili, hlavně kluci, ale s tím se tak nějak počítá, člověk se to musí naučit ignorovat.

Jak jste přišla právě na pohádku Cesta do pekla a zpátky, je to vaše autorská pohádka?

Tahle ještě není moje, našla jsem ji na youtube, chtěla jsem něco s tématikou pekla. Hodně jsem ji ale upravila, dodala jsem některé role a dala tam věci, které korespondovaly s tím, co náš improvizovaný „soubor" dokáže.

Naznačila jste, že to není vaše první režie, předchozí zkušenost máte také s pohádkou?

Je to tak, tohle je vlastně druhá pohádka, kterou jsme tady v Dolních Stakorách sehráli. První byla Dva tovaryši, ta byla o něco kratší a také jsem ji našla na internetu. Opravdu to byl takový křest ohněm, učila jsem se za pochodu.

Sice je teprve po premiéře, ale přemýšlíte už do budoucna nad další pohádkou?

Možná to zní šíleně, protože jsme ještě neodehráli, a já už mám vymyšlenou další pohádku. Tentokrát už bude skutečně autorská, moje vlastní.

Jak vás vůbec napadlo dát se na amatérské režírování, navíc dětského souboru?

Dostala jsem se k tomu vlastně díky mému synovi. Ten jezdil na různé herecké školy a já jsem začala jezdit s ním. Dělala jsem scénografii, a když jsem viděla děti, jak zpívají, hrají a jsou úžasní, začalo mě to lákat. Řekla jsem si, že to zkusím. Moje první setkání s dětským režírováním tady bylo někdy na podzim 2011, děti tehdy byly pětileté a zjoušeli jsme pohádku O Palečkovi. Ani jsme s tím ale tenkrát nikde nevystoupili.Nicméně jsem si vyzkoušela, že to jde, a práce s dětmi je úžasná, moc mě to baví a nabíjí mě to.

Musím ocenit i úžasné kulisy a kostýmy, kdo je autorem?

Většinu kostýmů i kulis jsem vyráběla já. Samozřejmě mi ale lidé kolem pomáhají, líčení má na svědomí Monika Zvěřinová a hodně mi pomáhá i Lukáš Kopal, který tady ve Stakorách režíruje dospělácké divadlo.