Horolezec Petr Mašek letos musí oželet výpravu na osmitisícovku Cho Oyu, ale náladu mu zvedlo splnění dlouholetého snu. Při našem minulém povídání prozradil, že trénuje na triatlon. A ne tak ledajaký, jde o jeden z prestižních závodů „Železný muž".

Slovakman se konal v Piešťanech a skutečně je obdobou slavnějšího Ironmana. A Petr Mašek ho zvládl v čase 13 hodin a 40 minut. Vzhledem k tomu, že se závod sestává z 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů na kole a na závěr si člověk „střihne" maratón , tedy zhruba dvaačtyřicet kilometrů běhu, jde o úctyhodný výkon.

Jak jste spokojený se svým výsledkem?

Jsem moc rád, že jsem to zvládl! Samozřejmě, že nad mým časem, 13.40, by se triatlonisté pousmáli. I v Piešťanech byla řada lidí, kteří si přijeli vyzkoušet, jestli to dají pod deset hodin, ale já říkám, že jsem „jenom" sportující horolezec, takže jsem maximálně spokojený. Skončil jsem sice asi sto šestadvacátý, ale jelikož šlo i o mistrovství Slovenska v triatlonu, opravdu si nestěžuju. Můj cíl byl závod hlavně dokončit.

Když jsme spolu mluvili naposledy, obával jste se limitu, v němž musí závodníci splnit všechny disciplíny, byl to stres?

Tomu se člověk nevyhne. Od začátku jsem do toho ale šel s tím, že to nebudu lámat přes koleno, a budu rád, když to v limitu stihnu. Limit byl mimochodem šestnáct hodin, ale já jsem to zjistil až den před závodem, do té doby jsem žil v domnění, že je to o hodinu víc. V propozicích byla chyba! Nicméně potají jsem snil o čase, který bude začínat třináctkou, a to se mi splnilo. Bylo mi jasné, že pod to nepůjdu.

Měl jste nějakou výraznou krizi?

Jistě, krize vždycky postupně přicházejí. Sám sobě jsem si ale slíbil, že se nijak významně nezničím, což jsem dodržel. Měl jsem štěstí, že žádná z bolestí, které se střídaly, nebyla vyloženě „nezdravá". Samozřejmě vás bolí celé tělo, po sedmi hodinách na kole brní ruce, po pěti hodinách běhu odcházejí nohy, ale to je všechno v rámci toho sportu. Nepříjemný byl jenom vítr, ten člověka na kole docela zpomalil. S krizí při závěrečném maratonu jsem ale počítal, prvních deset kiláků jsme běžel, pak jsem občas odpočíval chůzí.

Jak dlouho jste se připravoval?

Trénoval jsem asi půl roku, ovšem intenzivně zhruba ten poslední měsíc. To jsem si dokonce zakázal i oblíbené pivo, jako asketa jsem ráno hodinu plaval, pak šel do práce, a odpoledne třeba na tři hodiny na kolo nebo něco naběhat. A bylo to dobře, ovšem na druhou stranu, kdybych se chtěl dostat pod těch třináct hodin, musel bych trénovat nejspíš roky.

Zopakujete si to někdy, nebo to splněním snu hasne?

Mám skvělý pocit právě z toho, že jsem po ukončení závodu neřekl: „Fuj, už mě tu v životě neuvidíte." Bylo to tím, že to nešlo na krev. Naopak jsem si říkal, že by bylo fajn, kdybych si to k padesátinám zopakoval…