Uvařit si kávu, zvážit mouku na pečení bábovky, podepsat dokument na úřadě  nebo jen najít správné koření do guláše. Tyto zdánlivě banální denní činnosti ovšem rázem získají punc něčeho výjimečného, když je vyzkoušíte na vlastní kůži tak, jak je vykonávají lidé, kteří jsou slepí.

Možnost vcítit se do zrakově hendikepovaného člověka nabídl projekt Svět očima nevidomých, který se včera uskutečnil v prostorách zdejšího Gymnázia Dr. Josefa Pekaře.

„Tento nápad vznikl v hlavách zdejších studentů a učitelů, ty tu zastupuje Radka Šteinerová, my jako zástupci Tyflocentra jsme jim potom pomohli s konkrétními věcmi. Jednak jsme je proškolili tak, aby uměli zacházet s nejrůznějšími pomůckami pro nevidomé, vysvětlili jim, jak se musí chovat lidé, kteří nevidomé doprovázejí, a pak jsme jim samozřejmě pomůcky na dnešní den půjčili, aby mohli své zkušenosti předat dál," vypráví Gabriela Vavřinová z boleslavského Tyflocentra, kde se zrakově postiženým lidem věnují.

Po celý den tak do prostor gymnázia proudí žáci devátých tříd základních škol, kteří si tu na šesti stanovištích vyzkoušejí, s čím se denně potýkají nevidomí lidé.

„Je to opravdu hodně zajímavé, nejtěžší mi připadalo stanoviště se smyslovým poznáváním, a pak taky kuchyně,"svěřila se deváťačka Veronika bezprostředně poté, co prošla všech šest stanovišť.

Celý projekt připravilo 14 studentů třetího ročníku zdejšího gymnázia. Ti také dělali průvodce návštěvám, které však nejprve „oslepili" klapkami na oči.

Tereza, která byla průvodkyní v „herně", vypráví nejen o přípravě projektu, o návštěvě Tyflocentra, ale i tom, proč se vlastně do tohohle projektu zapojila ona.

„Mám tělesně postiženou kamarádku, a teprve když jsem s ní začala trávit hodně času, zjistila jsem, co všechno pro ni může být problém. Proto mi přišlo dobré ukázat ostatním, jaký může být svět hendikepovaných. A tím, že si to člověk vyzkouší na vlastní kůži, tak na to podle mého názoru získá úplně jiný pohled."

S tím souhlasí i jedna z učitelek z 2. základní školy, kterou jsme tu zastihli spolu s žáky. „Když jsem se o tomto projektu dozvěděla, hned jsem se s dětmi přihlásila. Je to pro ně přece jen jednak zpestření výuky, ale hlavně jim to nabídne možnost opravdu se do zdravotně znevýhodněných vcítit. Nemá smysl jim o tom vyprávět, když si to mohou zkusit."

Bez legrace

Zajímavý byl ale rozhodně i pohled do kuchyně nevidomého.

Tady si na vlastní kůži i autorka článku vyzkoušela, že zalít kávu poslepu není žádná legrace. A rozklepnout vajíčko a oddělit žloutek od bílku? Tak to se rovnalo složení Rubikovy kostky. „Jste moc zbrklá, musíte pomalu," smály se průvodkyně světem nevidomých.

A co teprve jednání s úřady, kde se člověk musí podepsat do správné kolonky? To je často sci-fi i pro naprosto zdravého jedince. Pohyb po ulici s bílou holí, "pohled" na speciální budík nebo navlečení nitě do jehly, to všechno jsou činnosti, s nimiž se nevidomí lidé musí vypořádat dnes a denně, aby byli schopni fungovat.

„Tady u nás si každý začne vážit toho, že má oči v pořádku, a možná i trochu pochopí, že bílá hůl není jediná odlišnost, s níž se nevidomí potýkají," pronese na závěr jedna ze studentek.

Mimoděk tak stoprocentně přesně vyjádřila nejen podstatu tohoto projektu, ale i moje pocity.