Pila jsem kávu, jakou svět neviděl, napadá mě první dojem po návštěvě Kavárny POTMĚ.

Ta do Mladé Boleslavi zavítala poslední červnový víkend úplně poprvé, a zdržela se tady dva dny. „Přijeli jsme na pozvání firmy Škoda Auto, která v sobotu slavila výročí vstupu do koncernu Volkswagen, takže jsme parkovali U Stadionu, a lidé se u nás mohli zastavit cestou na koncert," vysvětluje produkční Jakub Schneider.

V neděli parkovala pojízdná kavárna u Škoda Muzea, a zájem ze strany návštěvníků byl velmi slušný. Mimochodem vstupné putuje na konto Světluška, a podporuje nevidomé a lidi s těžkým zrakovým handicapem na cestě k samostatnějšímu životu.

ČERNOČERNÁ TMA

A jaké to tedy je? Hned u dveří vás přivítá průvodce, který vás uvede dovnitř upraveného nízkopodlažního autobusu. Upozorní vás, abyste si vypnuli mobilní telefony, odložili všechny velké předměty (hned po vstupu pochopíte, že to bylo kvůli vašemu bezpečí), a můžete vstoupit.

První krok do neznámého prostředí bývá vždycky silný zážitek, ovšem když to prostředí nevidíte, je to zážitek dvojnásobný. Průvodce nás vede ke stolu a trpělivě instruuje, upozorňuje na možné nástrahy a konečně jsme bezpečně usazeni u stolu. Tedy předpokládám, že sedíme u stolu, a hrana, po níž sklouzne moje ruka, mi dává za pravdu.

Za okamžik je u nás číšník, představuje se jako Petr, a příjemným hlasem nám vyjmenovává položky ze zdejšího menu.

Objednávám si kávu, ale přesně ve chvíli, kdy číšník odchází, mě napadá, že jsem si měla dát něco studeného. Určitě to na sebe vyleju, a v horším případě opařím nejen sebe, ale i milého číšníka Petra, případně další hosty.

Mimochodem, všichni jsou tu velmi milí a příjemní, a kdybych aspoň trochu viděla, určitě bych si to nesmírně užila. Jenže oči ani hlava mě neposlouchají, snaží se tu tmu kolem „rozkoukat".

Vzápětí mě ale další z členů personálu konejší, že je to normální. „Jste příliš zasažená civilizací, určitě celý den koukáte do monitoru počítače a pozorování je součástí vaší práce," trefuje hřebíček přímo na hlavičku.

Dám tedy na jeho radu, a zkouším zapojit ostatní smysly. Začnu hmatem, protože Petr právě přináší kávu. „Ruce dejte na hranu stolu, a já vám hrneček předám," koordinuje moje zbrklé pohyby.

Poslechnu ho, a za chvilku už mám voňavé kafe v rukou. Teprve v tuhle chvíli se uklidním a nasávám zvláštní atmosféru temného prostoru.

Je to zvláštním způsobem osvobozující, vnímám hlasy kolem sebe a vůni kávy, a u toho přemýšlím, jak moc velkou část z prvního dojmu tvoří zrak, a jak jsme tady osvobozeni od toho, jak kdo vypadá, co má na sobě a jestli třeba nemá rozmazanou řasenku…

JAKO KNÍŽKA A FILM

Po odchodu z kavárny mám neobyčejný pocit, jen těžko popsatelný. Černý autobus právě opustila rodina i s malou holčičkou, viditelně v podobném rozpoložení jako já.

„Bylo to úžasné, moc se mi líbilo, že jsem kavárníka Petra nejdřív jen slyšela, a ukázal se nám až potom. Je to jako když nejdřív čtete knížku a všechny ty postavy a děje si představujete, a pak jdete do kina na film a všechno to vidíte. Je to jako číst Harryho Pottera, a pak se na něj koukat," naprosto dokonale zhmotňuje pocity nás všech do slov osmiletá Terezka. Fantazie dostává ve světě nevidomých mnohem více prostoru a nabývá na důležitosti.

Kavárna POTMĚ z Mladé Boleslavi zamířila do Pardubic, nejblíže ji můžete navštívit 9. až 11. září v Jičíně na náměstí.