VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Příjezd ruských tanků znamenal konec letního tábora i slibné kariéry

Slaný - Psal se rok 1968, léto právě začalo a mladí manželé Stanislav (28) s Jaroslavou (26) vyrazili i s přáteli za hranice všedních dnů do někdejší Německé demokratické republiky. Přestože už doma měli čtyřletého synka, prarodiče ochotně pohlídali, aby si mladí mohli dopřát zase trochu volnosti jako za svobodna.

3.7.2017
SDÍLEJ:

Popis: Vedení tábora v srpnu 1968. Zleva nahoře: Jan Isop, řidič pan Kos, kuchařky Vlčková, Šindlerová, Procházková a Dvořáková (nejsou v pořadí), pan Brožovský. Dole zleva: paní Brožovská a pes Egon, Stanislav Švarc, Marcela Vacková, Zdena Špetová, StáňFoto: archiv Libora Dobnera

„Vyřídili jsme všechny náležitosti a ještě i s dalším párem se vydali vlakem na sever k Baltu. Kapesné bylo pochopitelně za socialismu omezené, a více, než povoloval zákon, jste s sebou vyvézt do zahraničí nesměli. Byla to proto velmi dobrodružná cesta a už ve vlaku jsme vypadali jako exoti. Protože jsme s sebou museli táhnout veškeré potraviny a vybavení, měl každý z nás s sebou nejméně dva kufry. Byli jsme asi jediní, kteří dorazili do cenově dostupného východoněmeckého kempu s takovými loďáky. Z nich jsme postupně vybalili veškeré vybavení, včetně ešusů, lihového vařiče, áčka stanu a nafukovacích lehátek," vzpomíná na jednu z prvních socialistických dovolených zahraničí Stanislav Švarc ze Slaného.

Němečtí sousedé v kempu vypadali oproti čtveřici z Čech civilizovaně, a když je nebylo možné dostihnout komfortem, vypomohli si Češi rebélií. „Když jsme viděli ty distingované rodinky okolo sebe, jak si potrpí na stolování a všude měli dečky a kraječky, ukázali jsme jim, jak vypadá pravá česká trampská snídaně v trávě. Měli nás za necivilizovaná individua a nejspíše je to hodně pohoršovalo, ale nás to nesmírně bavilo," dodává paní Jaroslava.


Přestože byli na dovolené v německém Rybnitz-Damgartenu ve čtyřech, pouze Švarcovi ovládali němčinu. „Protože jsme se ale z levného kempu museli dostat pořádný kus ke vzdálenému moři a kapesné bylo velmi omezené, nezbylo než jet stopem. Naše čtyřčlenná výprava se proto vždy namíchala do dvou vozidel, abychom byli schopni druhému z páru tlumočit požadavek o cíli své cesty. Na místo jsme se dostali pokaždé v pořádku a rekreaci si užili dostatečně i s omezeným kapesným," vzpomíná Jaroslava Švarcová.


Vlakem se po ukončení pobytu vraceli domů stejnou cestou, a přestože byl teprve počátek srpna, nikoho ani ve snu nenapadlo, co se semele koncem měsíce. „Když jsme projížděli okolo Drážďan, všude stály tanky a vojáci kolem v plné zbroji. Napadlo nás, že mají asi cvičení složky Varšavské smlouvy. Vojáků bylo všude nebývale moc, ale nikdo z nás tomu nepřikládal žádný zvláštní význam," vzpomíná Stanislav.

„Přijeli jsme domů a všechno bylo úplně normální. Bylo mi osmadvacet, vyučoval jsem na základní škole a jako každý rok se po příjezdu z dovolené chystal s dětmi na pionýrský tábor, kde jsem dělal hlavního vedoucího. Jezdili jsme na Jemčinu do jižních Čech. Tábor patřil tehdy ještě slánskému podniku ČKD. Rozprostíral se na zhruba dvouhektarové louce a děti i my spali ve stanech s podsadou. Na táboře jsme měli na starosti 161 dětí, na které dohlíželo patnáct vedoucích. Užívali jsme si hry, slunce, vzduch, les i řeku Nežárku.


Až do osudného 21. srpna 1968, odříznuti takřka od civilizace, kdy byl v osadě k dispozici pouze jediný telefon, jsme neměli tušení co se v Praze a ve Slaném děje," vzpomíná Stanislav Švarc.

„S řidičem panem Kosem jsme jeli na nákup do Jindřichova Hradce. Cestou jsme potkávali nezvykle hodně aut. Jindy tam projelo za den sotva jedno. Posléze jsme se z rádia dozvěděli, že Československo obsadili Rusové.


Nikdo se nikoho na nic neptal, jen u brány v našem táboře se střídali vyděšení rodiče, další příbuzní i zástupci z podniku, kteří si pro svěřence přijeli. Nebyl ani čas na to, předat standardně každé dítě proti podpisu. V panice a ve strachu si postupně dospělí všechny děti vyzvedli. „Do večera jsme neměli v táboře jediné dítě. Odjeli i praktikanti a ostatní vedoucí. S kuchařkou, řidičem panem Kosem a členy basketbalového oddílu Jaroslavem Hokůvem, Milošem Farským a psem jsme zůstali v táboře sami. Nezbylo než pobalit všechny věci, stany a dodávku plnou jídla a pokusit se o návrat domů. Za tři dny jsme měli hotovo a vyjeli směr Slaný," říká pamětník.

Zvolili cestu, o které si mysleli, že bude méně frekventovaná. Jenže, chyba lávky. Naštvaní Češi, kteří chtěli ruské kolony pomýlit, otočili různě směrové cedule a vznikl zmatek. „Místo jedné kolony tanků se jich vytvořilo hned několik proti sobě a nám nezbylo, než mezi nimi kličkovat. Díky mojí znalosti ruštiny se mi podařilo s nimi domluvit, že jedeme z dětského tábora, a aby nás nechali projet. Rusové byli ale rozmrzelí a hladoví. Kdyby zjistili, že máme auto plné jídla, asi bychom se tam odtud hned tak nedostali. I tak to byla štreka na celý dlouhý den," dodává pamětník. Shledání s manželkou bylo velkou úlevou. „Ani ona pořádně nevěděla, co se děje, i ve Slaném stály tanky celou noc, syn do toho dostal příušnice, takže jsem byl rád, že jsem je mohl odvézt na chatu do Kalivod," dodává Stanislav Švarc.


Dovolená, kterou zkalil nepříjemný zážitek, kdy lidé netušili, jestli se schyluje k válce nebo co bude, měla pro Stanislava Švarce nemilou dohru. Jelikož posléze projevil svůj nesouhlas se vstupem sovětských vojsk na naše území, měl následně zastavené členství v Komunistické straně Československa a následovaly i další tresty. Mohl sice i nadále působit jako pedagog, ovšem bez nároku na odměny, přičemž nesměl roky brát za kolegy ani placené suplované hodiny. Spartakiádu v roce 1975 nacvičil na výbornou a dovedl své svěřence až na Strahov, i tak byla odměna za celý školní rok pouze symbolická.

Na tábory jezdil s dětmi i nadále, ovšem už nikoli jako vedoucí, nýbrž hospodář. Po letech nátlaku stranicky smýšlejících kolegů odešel následně učit na sousední slánské střední zemědělské učiliště. Satisfakcí mu byl po Sametové revoluci návrat na původní základní školu, kam už ale nastoupil jako ředitel. S velkorysostí sobě vlastní zde nechal nakonec dosloužit do důchodu i některé své někdejší oponenty.

Autor: Kateřina Husárová

3.7.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

KRÁTCE: Centrum města se uzavře

Vladimír Mišík.
14

Slavný rocker hrál ve městě po 44 letech

Růžička vychytal jeden bod

Mladá Boleslav /FOTOGALERIE/ – Bruslaři doma přivítali ve Škodováckém derby Plzeň a dlouho to vypadalo, že nezískají ani bod. Nakonec dvě a půl minuty před koncem za stavu 1:2 odvolali na závěr přesilové hry brankáře a z převahy dvou mužů vytěžili alespoň bod a prodloužení. To rozhodl v jeho polovině plzeňský Milan Gulaš, který ve svém druhém samostatném nájezdu během nastaveného času překonal boleslavského gólmana Růžičku.

OBRAZEM: Ve vodě nežijí jen vodníci

Mnichovo Hradiště - Místo do lavic vyrazili žáci třetích, čtvrtých a pátých tříd jedné ze základních škol v Mnichově Hradišti na ryby. U Jizery pro ně byla připravena akce s názvem Ve vodě nežijí jen vodníci, kde se seznámili nejen s životem pod vodní hladinou.

Kam o víkendu za sportem

Mladá Boleslav - Připravili jsme přehled víkendových zápasů. 

Salač: Nečekal jsem, že naskočení do rozjetého vlaku bude tak těžké

Jerez (Španělsko) – Tři měsíce od vážného zranění se vrátil boleslavský motocyklový závodník Filip Salač do kolotoče šampionátu mistrovství světa juniorů Moto3. A na vlastní kůži se přesvědčil o tom, že návrat po závodní pauze nebude jednoduchý. „Že se těžko nastupuje do plně rozjetého vlaku jsme věděli, ale že to bude až takhle obtížné jsme nečekali,“ komentuje své španělské účinkování lakonicky sám závodník.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení