Jmenuje se Amr Shatury, je mu 44 let. A umí perfektně česky. Krásně česky. Některá zašišlání působí kouzelně.

Na káhirské univerzitě učí desítky tamních studentů češtinu.

Má rád Čechy, má rád Češky, má rád Prahu. A taky malou obec na Mělnicku. Lobeč. Tam dlouhá léta starostoval Luděk Dohnalík. Jeho kamarád.

Právě Dohnalík a Amr Shatury teď sedí proti mně v sídle jedné společnosti v centru Prahy. Oba v ní mají své aktivity. Teď se ale bavíme o životě. Luďka Dohnalíka totiž znám léta z jeho působení na lobečském obecním úřadě i z řad hudebních akcí, jejichž je velkým fanouškem. Tuhle mi zavolal a říká, jestli nechci někoho vidět. „Koho?“ ptám se. „Araba,“ říká a zavěsí. Pak mi pošle zprávu esemeskou s datem setkání.

A tak tu sedíme a máme na sebe jen pár minut. Amr, bohužel, za chvíli začne balit a vyrazí domů, za rodinou. Já ale chci zjistit, jak velkou roli v jeho životě hraje Česko.

Kde se u vás vzala myšlenka studovat český jazyk?

Rozhodl jsem se studovat jazyky. Na naší káhirské fakultě se studuje asi dvacet jazyků. Většina lidí ale dělá angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu. Češtinu tehdy toužil studovat málokdo. A to si vezměte, že do Egypta přijíždí ročně čtvrt milionu českých turistů. Nějak jsem cítil, že tohle mne bude bavit.

A nelitujete…

… ne, máte tady chezký cholky (Tady jsem si uvědomil Amrovo lehounké šišlání u některých českých výrazů, které cizinec nevysloví tak jako našinec).

Jak moc?

Jak? Jsou nejhezčí na celém světě. Tedy kromě jedné.

Předpokládám, že ta jedna je vaše životní láska.

Přesně tak. Moje žena Howida je Egypťanka a o tom, že nejhezčí ženy na světě jsou v Česku, jí samozřejmě neříkám. Nejhezčí pro mne je ale opravdu ona, moje Howida.

To by bylo fajn, aby tento článek četla. Umí česky?

Neumí, ale já jí to přeložím.

Je čeština pro Araba těžká?

Nejen pro Araba. Je to jeden z nejtěžších jazyků světa. Sedm mluvnických pádů, skloňování, časování, skloňování vlastních jmen, někdy opravdová hrůza.

Prozraďte něco více o vás.

V Praze jsem působil jako odborný asistent na univerzitě, čtyři roky jsem studoval v Káhiře češtinu, pak jsem tady pokračoval v postgraduálním studiu na Univerzitě Karlově. Získal jsem tu doktorát, nyní učím češtinu na káhirské univerzitě. O češtinu je v Egyptě velký zájem, máme osm desítek studentů. No a do Česka jezdím tak jednou za rok kvůli obchodování a jednak kvůli tomu, že si chci dodělat profesuru, takže tady konzultuji své články, své myšlenky. No a přednáším na konferencích na téma Čeština jako cizí jazyk, problémy překládání z češtiny do arabštiny a naopak.

Pamatujete si na první okamžik, kdy jste vstoupil na českou půdu?

Jako by to bylo včera. Byl říjen roku 1992 a já byl poprvé v Evropě. Vystoupil jsem na ruzyňském letišti a byla ve mně malá dušička. Nevěděl jsem, jaká je to země, jací tady žijí lidé, jak se ke mně budou chovat. Pak jsem ale zvedl hlavu, uviděl první cholku a uvědomil jsem si, že tady je krásně.

Byla s vámi v Česku už manželka?

Byla tady čtyři roky, narodily se nám tu dvě holčičky. Řeknu vám, s Vietnamci smlouvala o koupi zboží docela šikovně.

Neuvažujete, že byste přesídlili žít do Česka?

To rozhodně ne. Je tady krásně, mám tady spoustu kamarádů, přátel, známých, ale doma jsem v Káhiře. Mám tam rodinu, byt, práci. Sem do Česka jezdím kvůli obchodu, na konference, kde přednáším, a konzultovat svoje studijní práce.

Jak jste se vlastně seznámil s bývalým lobečským starostou a také truhlářem Luďkem Dohnalíkem?

Všechno je v našem životě je o náhodě. Před několika lety jsem pracoval pro jednu cestovku v Káhiře jako průvodce. Přijela tam jedna skupinka, no a nějak jsme se dali do řeči, padli jsme si do oka. A když jsme se loučili, tak Luděk povídá: Až budeš v Praze, tak zavolej. Najednou jsem stál na letišti a říkám si, tak mu zavolám. On asi nevěřil, kdo mu volá, možná si myslel, že si z něho někdo dělá legraci. Jenže najednou jsme stáli proti sobě a kamarádsky se objali. I slza v našich očích se objevila. Jsme velcí kamarádi, spojuje nás tak trochu i kšeft, protože spolupracujeme s firmou pana Jiřího Rumla Sherlog.

Luděk Dohnalík žije v malé obci Lobeč na Mělnicku. Už jste tam jistě byl. Jaké to je odletět z přelidněné Káhiry a najednou se za pár hodin ocitnout v Lobči, kde dávají lišky dobrou noc. Mimochodem, viděl jste lišku?

Lišku? Tuším, co to je, ale neviděl. Jo, Lobeč je trochu menší než Káhira, která má 20 milionů lidí. Ale obojí má kouzlo. Proto Luděk a statisíc lidí z Česka jezdí do Káhiry a já mířím do Lobče. Když chcete, všude si najdete to své. Je to jen ve vašich myšlenkách. Jsem moc rád, že jsem tehdy měl na starosti právě tu skupinu, v níž byl vysoký chlapík. Jinak bychom tady neseděli…

 

…a Amr se zvedá, podává mi ruku s omluvným posunkem: „Už musím,“ si jde zabalit kufr. V kapse má letenku. Cíl: Káhira.