Koncert DPS Zvonky

Pátek 12.dubna 2013 nebyl pro členy Dětského pěveckého sboru Zvonky z Mnichova Hradiště jen obyčejný den, kdy jsme se sešli na zkoušku jako každý týden, ale první koncert od vánočních koncertů, které byly v prosinci.
Sešli jsme se v patnáct hodin v Základní umělecké škole a poté, co jsme se rozezpívali, jsme nasedli do autobusu, který pro nás přijel, a mířili jsme do Turnova. Tam už na nás čekal místní sbor Carmina. Potom jsme měli čas na převléknutí, prohození pár slov s Carminou a na to, abychom se domluvili na rozestavení.
V 18:00 hodin se náš sbor posadil do prvních řad turnovského muzea a čekal na vystoupení Carminy. Mají ve svých řadách opravdu talentované zpěváky, takže se nám všem jejich vystoupení moc líbilo. Po půl hodině přišla řada na nás. Pan Havránek, který s námi přijel, představil nás i naše sbormistry s klavíristou a my mohli začít zpívat. První část obsahovala vážnou hudbu, druhá lidovou hudbu a poslední, naši nejoblíbenější – moderní tvorbu a spirituály. Publikum nás obdařilo potleskem a my byli moc rádi. Celé vystoupení jsme si totiž náramně užili.
Po celém vystoupení, které trvalo asi hodinu a půl i s vystoupením turnovského sboru, jsme se převlékli, dostali malé dárečky a vyrazili zpět do Mnichova Hradiště.
Jsem rozhodně ráda, že jsem na této akci sboru nechyběla, protože jsme si jako vždycky užili spoustu legrace.

Anna Dittrichová, kvarta

Neobvyklý dárek

Konečně jsem se dočkala! Dnes je 18. dubna a já slavím narozeniny.
Maminka mi chtěla udělat radost, a tak se rozhodla, že spolu pojedeme na výlet do Prahy. A kam, to bylo až do této chvíle překvapení.
Je veliký rozdíl mezi Prahou a malou vesničkou, kde bydlíme. Praha žije neustále, nepřetržitě. Všude mnoho spěchajících lidí a neuvěřitelná spleť dopravních prostředků všeho druhu. Proto než se s maminkou dostaneme na pražské Výstaviště, je už skoro pět hodin odpoledne. Dojdeme si koupit vstupenky, na kterých stojí tučnými zlatými písmeny napsáno „Tutanchamon – jeho hrob a poklady".

S audio průvodcem a pokyny, jak se na výstavě chovat, celé natěšené vcházíme do prvního sálu. I přes to, že je tu zhasnuto, si díky osvětleným panelům s informacemi lemujícími celou délku stěn sálu uvědomuji, jak veliká místnost to je. S maminkou jdeme k prvnímu panelu po pravé straně sálu a postupujeme ve čtení stále dokola. Když už jsme obohacené o spoustu nových informací a faktů o kultuře a době starověkého Egypta, přesouváme se do vedlejšího sálu. Tam díky sekci několika krátkých, velice poutavých filmů uslyšíme podrobněji to, co jsme se před chvílí dočetly.

Poté konečně přecházíme k perličce této výstavy. Můžeme si prohlédnout celou řadu nádherných exponátů s doprovodným poslechovým výkladem od rozdělené hrobky faraona Tutanchamona na několik částí přesně podle pořadí, v jakém je objevil britský archeolog Howard Carter, až po faraonovy šperky a další maličkosti, jako jsou porcelánové lahvičky a flakónky na kosmetiku.

S maminkou jsme fascinované. Ani nevíme, na který nádherný vystavený exponát se dívat dříve. Z každého z nich čiší velkolepé bohatství a krása.
Po monumentální zlaté vnější schránce a rakvi mne teď přímo nadchla maska Tutanchamonovy mumie. Je vypracovaná do nejmenších detailů v kombinaci tmavě modré a zlaté barvy. Bohužel se ale u faraonovy masky a nádherných šperků nemohu kochat už moc dlouho, protože nás s maminkou tlačí čas zavírací doby.

Celá tato výstava, i když poněkud krátká, byla pro mě nezapomenutelným, krásným zážitkem a velice příjemným překvapením k patnáctým narozeninám.

Veronika Kodriková, kvarta

Šermířský turnaj

11.dubna proběhl ve východoněmeckém městečku Bautzen čtvrtý ročník šermířského turnaje za tradiční účasti českých závodníku. Turnaje se zúčastnilo 167 šermířů a šermířek rozličného vzrůstu od těch nejmenších devítiletých až po dospělé veterány. Česko mělo zástupce ve všech kategoriích kromě dospělých mužů, všichni čeští zástupci bojovali skvěle a jednomu z nich, Marku Hlavovi z pražské Dukly, se dokonce podařilo ukořistit nejcennější medaili. Ve zkratce vám popíši jak celý turnaj proběhl.

V 8:30 přijíždí česká výprava, jíž jsem byl členem, do východoněmeckého Bautzen, nebo také Budyšína, který leží nedaleko Drážďan, hlavního města německého spolkového státu Saska. Cesta byla příjemná, i když ji poznamenal velmi brzký odjezd. Město si můžeme prohlédnout pouze z auta, ale i tak můžeme vidět, že je velice pěkné a honosí se několika historickými památkami. Náš vůz nás ale již veze ke zdejší moderní základní škole, v jejíchž útrobách strávíme zbytek dne. Škola je krásná a moderní, ale s parkovacím místem už je to horší, a tak musíme chvíli hledat, než nás tamější zaměstnanec navede na hlídané parkoviště. Na nic nečekám a se svými čtyřmi kolegy vysedám z auta a mířím rovnou do velké budovy tělocvičny. Hned po vstupu dovnitř padne můj zrak na stůl s občerstvením, ale to si musím na chvilku odepřít, proto ho míjím a vcházím do veliké tělocvičny, kde už se mačká přibližně dvěstěpadesát lidí. Ihned si vyhlédnu volné místo a odkládám tam své vybavení a stejně tak činí i ostatní z naší výpravy.

Když se znovu rozhlédnu, tak rozpoznávám známé tváře členů českých oddílů z Bělé pod Bezdězem, Teplic a Liberce. Příliš se ale nerozhlížím a raději se převlékám, protože času není nazbyt a už mám jenom 15 minut do začátku závodu. Pořádně se rozcvičím a jdu se rozšermovat. Při rozšermování s hrůzou zjištuji, že všechny tři mé kordy jsou nefunkční, a tak se dám do opravování. Mezitím se na povel organizátorů před vstupem do haly shromáždí všech 167 šermířů a všichni poslouchají instrukce od vedoucího závodu, při pohledu na ně vidím několik českých tváří kroutících se v úšklebku neporozumění německému jazyku a snažících se s potem na čelech vyrozumět alespoň to, kdy a kde mají šermovat. Já z nedostatku času netřesoucími se prsty opravuji rebelující náčiní, když najednou všichni ztichnou. Vzhlédnu a ztichnu také, po chvilce ticho končí a pořadatel odstartuje turnaj. Šermíři podle zvyku hromadně a chaoticky zadupou a odcházejí na místa, kde se utkají s ostatními členy svých kategorií. Já konečně opravuji alespoň zdánlivě své kordy a vydávám se podívat, kde vlastně šermuji. Zahlídnu partu šesti chlapců rozestoupených okolo dospělého tvářícího se, že je rozhodčí. Zamířím tam a radostně shledávám, že to jsou přesně ti borci, se kterými se utkám.

Pro čtenáře, kteří nějakou nešťastnou náhodou nikdy neslyšeli o systému šermování v šermířském turnaji, teď tento systém přiblížím. Nejdříve organizátoři rozlosují závodníky do několika skupin po pěti nebo po šesti. V těchto skupinách pak závodníci šermují každý proti každému na pět zásahů. Poté se udělají první výsledky, ze kterých se závodníci rozřazují do tzv. „pavouka." Název je odvozen z toho, že rozpis na papíře vypadá jako pavouk. Tam pak šermuje první s poslední, druhý s předposledním,… V tomto tzv. eliminačním kole se šermuje na patnáct zásahů a kdo prohraje, může jet domů. Toto je ve zkratce systém turnajového šermu, který má však ve skutečnosti mnohem složitější a záludnější pravidla. O ty jsem se ale při svém prvním souboji nezajímal, více mě zajímalo, že moje ušlechtilá zbrusu nově opravená zbraň neprošla zkouškou u rozhodčího, a proto že s ní nemohu šermovat a navíc dostávám napomínající žlutou kartu (v tomto ohledu se šerm podobá fotbalu,my máme ale ještě kartu černou,za tu je vyhazov z turnaje). Vyměnil jsem proto tuto ušlechtilou zbraň za zbraň sice náhradní ,avšak ještě ušlechtilejší. Tato zbraň byla naprosto v pořádku.

Při pohledu na mého soupeře, kterým byl malý blonďatý Němec se mi kolena rozhodně nerozklepala, při pohledu na výsledek souboje už jsem se klepal celý, ale vzteky. Detaily souboje bych raději nerozebíral, ale výsledkem byla má prohra a neskonalý stud. Útěchou pro mne bylo, že moji čeští kolegové nedopadli o nic lépe. Další zápas jsem již vyhrál a nezadržitelně jsem se zlepšoval zápas od zápasu, v průběhu tohoto zlepšovacího procesu jsem ještě třikrát rozbil některou z částí svého vybavení a následně ji opravoval. Toho dne jsem se také smířil s tím, že opravář ze mne rozhodně nebude. S mojí šermířskou budoucností to vypadalo mnohem lépe, protože mi do mého prvního eliminačního souboje byl přidělen protivník zdánlivě jednoduchý a navíc již ozkoušený mým kolegou. Tohoto chlapce velkého vzrůstu leč nevelké obratnosti jsem deklasoval patnáct ku sedmi a s pomyslnými fanfárami jsem odkráčel připravovat se na další souboj. V tom jsem se utkal s dalším Němcem, který byl ještě větší a navíc byl i mnohem obratnější. Byla to lítá bitva, ve které jsem si až do konce hrdinně držel dvoubodové vedení.

Po tomto souboji byly fanfáry mnohem oslavnější, leč mnohem pomyslnější, neboť jsem byl vyplísněn za přílišnou horlivost a nedůvtipnost. Když jsem poprvé viděl svého dalšího soupeře, kterého mi ukazoval můj kolega, nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou s tím, že dotyčný musí být dozajista dospělý a tak s ním nemůžu šermovat. Opak byl pravdou. Naběhl jsem na něj se vší horlivostí a lehkovážností, kterou jsem měl, a on tyto pocity okamžitě proměnil v beznaděj a bezmoc, když mi s ledovým obličejem svými dvoumetrovými pažemi zasadil první čtyři body. Potom jsem již značně ochladlý dostával jeden bod za druhým a zmohl jsem se pouze k finálnímu odporu, ve kterém se zasadil šest nádherných bodů. To mi ale nepomohlo, a tak jsem prohrál v poměru patnáct ku šesti připojil jsem se ke skupině mých druhů a nadále jsem na turnaji fungoval jako podporující tleskající a pískající fanoušek Marka Hlavy, který drtil své nepřátele jako neřízená střela a probojoval se až k vítězství. Následně pořadatelé uspořádali vyhlášení ve kterém všechny vítěze a vítězky ověsili medailemi a obdarovali je pověstnou Bautzenskou hořčicí, slavným to produktem tamějšího zemědělství. Závod byl tímto šťastně a krásně zakončen a my, šermíři z Česka i Německa, jsme se odebrali domů.

Vojtěch Hercík, kvarta

Klus přiklusal do Mladé Boleslavi

MLADÁ BOLESLAV , 11.4.2013 - Vstupenky vyprodané, Dům kultury plný a natěšení fanoušci už teď jen čekají na příchod své hvězdy. I takto by se dal popsat koncert Tomáše Kluse , který se svou Cílovou skupinou vydal na druhou část Československého turné „Ani si nesedejte".

Ti kteří koncerty Kluse znají , vědí že v úvodu vystoupení dává náš interpret přednost méně známým zpěvákům, které málo kdo zná . Zpěváci mají tak možnost zalíbit se lidem a předvést jim své přednesy. V tomto případě se na podium přišel představit písničkář , který si říká Pokáč a publiku předvedl několik velmi zdařilých písní. Netrpělivost lidí však narůstala a v sále už všichni čekali jen na Tomáše , který si zřejmě dával na čas.

Nakonec „přiklusal" na scénu a už od prvního vydaného tonů z kytary bylo znát že na tomto koncertě se nikdo nudit nebude. Začal písní „Nebudu vám lhát" ( v originálním názvu se skladba jmenuje První píseň ) , která přibližně popisuje jeho cestu ke slávě, a zahájil tak dvouhodinové vystoupení , které se zdálo být , ke spokojenosti diváků, velmi krátké.

Play-list si skupina zvolila šikovně , aby nadchla každý typ fanouška.Zazněly i nejznámější hity jako je písnička „pánubohudooken" nebo „Nina" která uspokojila hlavně ženskou část publika.Součástí byla i improvizace , která se zdála být pro Kluse oblíbená.

Poslední písnička však nebyl úplný konec. Třešničkou na dortu byla autogramiáda a focení , kde si celá Cílová skupina nenechá ujít ani jednoho fanouška.

Klus během koncertu slíbil že přesně za rok se v Mladé Boleslavi ukáže znovu takže se Středočeský kraj má na co těšit.

AUTOR: Irena Palatínusová