Reakce čtenáře na komentář zveřejněný v Boleslavském deníku 6. května, který se týkal aféry ohledně bitky útočníka FK Mladá Boleslav Jakuba Řezníčka.

Jan Fidler, novinář:
Když se u nás chlapi poperou, tak jedině nožem nebo sekerou, zpívá populární kapela Kabát. Dozajista je populárnější, než boleslavský fotbalista Řezníček, který se ve svém rodném městě porval holýma rukama.


Podle samozvaných moralistů měl v momentě, než udeřil soka, pomyslet na to, jakým je vzorem pro mládež. Podle této normy by měli i hudebníci Kabátu pomýšlet na svoji pověst u mládeže. Zda před sepisováním textu nebo až před jeho zpíváním, ponechám na posouzení každého čtenáře.


Že se na fotbalistově rvačce z příbramského parkoviště pase bulvární tisk, považuji za přirozený jev současného mediálního prostředí. Méně přirozená je však snaha dalších, údajně nebulvárních médií, přisuzovat soukromé události, popravdě nešťastné a odsouzeníhodné, větší význam, než má.
Proč tak přesto činí? Protože se o tom snadno píše. Není potřeba skoro nic znát. Ani protagonistu a už vůbec ne okolnosti události. Stačí jenom zapnout počítač a ťukat do klávesnice moudra poplatná populismu zamrzlému z dávno minulé doby.


Nic nenamítám proti tomu, aby o Řezníčkově rvačce, při níž vážně pošramotil zdraví druhého člověk, byla zpráva ve všech novinách. Bulvárních i těch seriózních. Ovšem ty nebulvární by tak měly činit v rovině občanské slušnosti, společenské etiky a v neposlední řadě respektování presumpce neviny. Dokud není případ vyšetřen a uzavřen, neměl by novinář v seriózním médiu předjímat události a míru trestní odpovědnosti kohokoliv z aktérů. A už vůbec ne vynucovat si trest od jeho zaměstnavatele ani od kohokoliv jiného.


A srovnávat případy sparťanského Řepky s boleslavským Řezníčkem, jak to předvedl redaktor Boleslavského deníku Jaroslav Bílek 6. května v textu pod titulkem Aféra očima reportéra, je veřejné přiznání nekompetence a neprofesionality. Vždyť autor vůbec nerozlišuje mezi prohřeškem na hrací ploše v době sportovního utkání a klukovskou rvačkou na parkovišti. Což je sakramentsky velký rozdíl při volání po trestu od sportovního klubu.


A na závěr ještě poznámku k příkladům a vzorům pro tuzemskou mládež. I laik bez rozsáhlého pedagogického vzdělání a jen s běžnou životní praxí dobře ví, že v utváření lidské osobnosti s morálními zásadami odpovídajícími společnosti, do které človíček dospívá, jsou vzorem především vlastní rodiče. Kdo je řádnými rodiči řádně vychován, tomu excesy slavných lidí i uměle vytvářených mediálních hvězdiček nemůžou charakter nijak poškodit. Stejně tak neublíží ani tomu, komu příklady z vlastní rodiny neukázaly správnou cestu životem.


Jiří Macek, šéfredaktor Boleslavského deníku:
Ligový fotbalista je na úrovni politika, herce, zpěváka. A my platíme za to, abychom se mohli dívat na jeho umění. Můžeme pískat, můžeme tleskat. On ale musí počítat s tím, že ho budeme sledovat i jinde než na hřišti. A tady rozlišme bulvár. My se nepídíme po tom, zda se Řezníček vodí za ruku třeba s manželkou kámoše v dresu. My se pídíme jen po tom, co ví tisíce jiných lidí – fanoušků a milovníků fotbalu. Fanoušků i odpůrců Řezníčka.


Boleslavský fotbalista není anonymní osoba v davu. Repliku jeho dresu nosí fanoušci, skandují jeho jméno. Mají právo znát i to, proč na jedné straně rozdává radost a na druhé utrpení.


A to, Honzo, není bulvár.


Vyslovit nahlas svůj názor stojí dost odvahy. Novinář by to měl umět. Že to tak udělal redaktor Jaroslav Bílek, je věc, kterou schvaluji. A že se to mnohým nelíbí? Odpovídám?: No a co?


Pouštět se do debaty a reagovat na řádky uvedené novinářským kolegou, je zbytečné. Stačí si uvědomit jednu zásadní věc a každý pochopí, proč byly řádky v „Reakci“ napsané tak, jak byly. A já Honzovi jeho řádky v tu chvíli nemám za zlé. Vždyť vím, čí barvy hájí, za koho on „kope“.

Odkaz: Aféra očima reportéra