VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Milý dení(č)ku… aneb Cesta na start a pak i k cíli/ 10.

Magore! Blázne! Vole! Dědku! Máš to! Chtěl jsi ji – a tak přišla! Jak na zavolanou! Pořád jsi 
po ní toužil! Nebo snad ne? Vždyť jsi o ní tolik přemýšlel! Ukázala se přesně ve chvíli, kdys ji nečekal! Že se nepřihlásila dopředu? Proč by to dělala? Ona je prostě taková, přijde, když ji nikdo nečeká. I tak se ale ptám: proč, proboha proč přišla? Co tady dělá? To nemohla ještě chvíli počkat? Aspoň půl hodinky?  

8.4.2013
SDÍLEJ:

Jiří Macek běží půlmaratonFoto: archiv Deníku

Tohle mne napadá. Právě míjím ceduli s nápisem 13 km. Mám právě uběhnuto 13 kilometrů ze sobotního pražského Hervis 1/2Maratonu. Ze závodu v běhu na 21 kilometrů. A právě mne zabolelo v levé části břicha. Před chvílí jsem do sebe dostal nějaký energetický gel. Běží se mi v pohodě celou dobu a teď tohle. Au, hrozná bolest, špatně se dýchá. Kroutím se a sotva dýchám. Co s tím? Zkusím si to srovnat v hlavě. Dýchej zhluboka, vydechuj zhluboka. A říkej si, že tě nic nebolí. A tak dýchám a dýchám a pořád si opakuji: Je krásný den, nic mne nebolí. Je tu další cedule. 14 km. A mne napadá, že jak přišla, tak odešla. Ta bolest.

Deníček: Všechny předchozí díly naleznete zde

Jako prémii si ordinuji zrychlení. Vtom mne předbíhá štíhlá černovláska s nádhernou postavou. Chvíli ten pohled zkouším vydržet. Pak se navždy rozdělujeme.

Mám za sebou asi hodinu a půl běhu a už vidím Libeňský most…

…jenže než jsem na ten Libeňák doběhl, chvíli to trvalo. A tak se vracím v čase o několik desítek minut zpět. Start se blíží. Za deset minut poledne, je nutno se procpat na startovní čáru. Tedy do startovní skupiny, která je nadepsaná jednoduchým písmenem „J". To „jéčko" mám na startovním čísle. Tohle jsem podcenil, cpu se, ale nejde to, je to jako na manifestaci. Hlava na hlavě. Jéčko znamená, že budu až skoro vzadu? Hmm. Zhruba čtyři stovky metrů od startu a přede mnou tisíce běžců. Za mnou jich už moc není. Tak tisícovka, možná dvě.

Fouká, zima, začínám se klepat. Stojím v davu, poskakuju a nic se neděje. Pak se začínáme sunout ke startu. Chápu, že závod odstartoval. Procházím startovní čarou, časomíra nade mnou ukazuje 10 a půl minuty. Tak dlouho už jsou pryč ti, kteří vybíhali první.

Tak, Jirko, do toho. 21 kilometrů a necelé dvě stovky metrů jsou před tebou. Bojím se toho davu, nevím, co to se mnou udělá. Mám taktiku: prvních dvanáct kilometrů to budu jen šolichat a pak uvidím; buď to došolichám, nebo zrychlím. Jenže už u Karlova mostu zjišťuji, že se nechávám strhnout a začínám kličkovat mezi mraky běžců. Připadá mi, že běží příliš pomalu. Takových naivek je nás ale víc. Takže zatímco většina lidí běží rovně, mnozí, k nimž se směle řadím, si hrají na slalomáře.

Zpravodajství: Pražský půlmaraton, to byl nevídaný sprinterský souboj o vítězství

Před závodem se fotím s moderátorem Daliborem Gondíkem. Taky začal běhat. A najednou vidím jeho bílý dres, čepici a ta obrovská sluchátka. Nelze ho přehlédnout. Paráda, běžím s ním, napadá mne. V televizní reportáži běžel hezky. Jenže mně připadá, že běží pomalu, tak upaluji a mizím mu v dáli. Za občerstvovací stanicí na pátém kilometru je Gondík najednou přede mnou. Nechápu a zase mu uteču. Za chvíli je zase přede mnou. Nerozumím tomu, vždyť všichni běžíme stejnou trasu. Tak běžím chvíli podle něho a pak mu zase utíkám. Aspoň si to myslím.

Zatímco první občerstvovací stanici hrdě míjím, netřeba přeci píti, ještě jsem nic nevypotil, u druhé u Výtoně už si beru kelímek s mattonkou. Nojo, já jsem zapomněl trénovat pití z kelímku za běhu. A tak mám najednou mokro v botě. Zvláštní pocit. Další občerstvovačka, sahám po půlce banánu. A zase mne napadá, že jsem netrénoval jíst banán za běhu. Ono to vlastně ani pořádně nejde. Sice se neudusím, ale trochu se dusím. A Gondík je zase přede mnou. Pořád má ta velká sluchátka a pořád běží stejně strojově, jako by byl duchem mimo. Už toho mám vážně dost. Nechápu, kudy mne předbíhá, když já běžím vždycky tou nejkratší cestou. I v zatáčkách.

Poprvé přebíháme Vltavu. Palackého most. Že bych se nějak kochal, to rozhodně ne. Leč pohled na dav běžců, kteří po nábřeží na druhé straně běží pod námi, to je na husí kůži.

Cítím, že se mi běží dobře a malinko přidávám.

Najednou přelud. Barbína. Má růžové podkolenky, růžovou sukýnku, růžovou mašli s nápisem Barbína v akci. Barbínu nechávám za sebou. Přemýšlím, jestli je to převlečená profesionální běžkyně, nebo jen holka, která má ráda srandu a všechno to oblečení je vysoce běžecky funkční. Anebo zda to je blázen. Barbínu pouštím z hlavy.

„Dáme dvě tři a poběžíme dál," říká partička vedle mne, když probíháme kolem pivovaru, kde to voní pivem. My máme ale jiný cíl, pivní odér brzy mizí. Kdesi se otáčíme a čeká mne (a 12 500 dalších) lahůdka v podobě příjemného závětří. Omdlívám! Zase Barbína. Co má, kruci, společného s Gondíkem? Pryč, přeju si, abych už dneska žádnou Barbínu nepotkal. A věřím, že mne Gondík nedohoní.

„Prosím, cestu vlevo, vozík, děkuji," hlásí zezadu muž na čele skupinky v oranžových tričkách. Uvnitř skupinky mají vozík a v něm sedí zdravotně hendikepovaný. Když se podívám do vozíku, zastaví se mi dech. Sedí tam brýlatá holčička a nadšeně tleská. Mám najednou slzy v očích a v tu chvíli tenhle závod pro mne dostává jinou myšlenku. Doteď jsem si říkal, že tyhle mamutí akce s mraky lidí pro mne nejsou. Najednou jsem rád, že jsem miniaturní součástí tohoto soukolí. Pryč s city, musím dál.

„Když jsem tenhle půlmaraton běžel poprvé, tak mi manželka nahlásila špatný mezičasy. A já před cílem zjistil, že dobíhám stejně se Špidlou, tím politikem. Tak to mne vážně nakrklo, takovej šmrdla a já to dal stejně jako on," povídá chlapík v klidu svoji běžeckou historku a partička kolem něho se směje.

Blíží se půlka trasy. Pořád se mi běží pěkně, levé koleno občas trošku zazlobí. Daleko víc mne ale štve, že cítím, jak mi tkanička pravé boty při každém druhém kroku bimbne do nártu. Trochu mne to rozčiluje, ale zastavit a převázat tkaničku si netroufám. Moc dobře se znám. Pak bych si vsugeroval, že jedna z bot je utažená víc nebo míň a musel bych zastavit a převazoval bych ty tkaničky do zblbnutí. Abych vyrovnal tkaničkový tlak. Zákaz myslet na tkaničky. Jenže to nejde.

Most Legií a jsme u Rudolfina. Moderátor řve, hudba řve, lidi tleskají. Jasně, ne mně, proti už totiž běží ti nejrychlejší do cíle. Na tkaničku nemyslím. Přijde ale jiná potíž. Přebíháme Mánesův most a řev moderátora, hudby i potlesku slábne. Je to spravedlivé? Někdo je v cíli a já tady s těmi okolo ještě hodinku? To je ale dřina! Dřina? Vždyť je to zábava, tluču si myšlenku do hlavy. Je to jedna velká prča. A na pár stovek metrů prodlužuju krok. Připadám si jako pírko vlající ve větru.

Zbývá „maličkost". Doběhnout na Libeňský most, přeběhnout ho a pak zpátky k Rudolfinu. V dálce vidím další kilometrovník. Je na něm napsáno 13 km. Třináctý kilometr. Běží se mi moc dobře, právě dojídám energetický gel.

Au, co to je? Magore! Blázne! Vole! Dědku! Máš to! Chtěl jsi ji a tak přišla! Jak na zavolanou: Pořád jsi po ní toužil! Nebo snad ne? Vždyť jsi o ní tolik přemýšlel! Ukázala se přesně ve chvíli, kdys ji nečekal! Že se nepřihlásila dopředu? Proč by to dělala? Ona je prostě taková, přijde, když ji nikdo nečeká. I tak se ale ptám: proč, proboha proč přišla? Co tady dělá? To nemohla ještě chvíli počkat? Aspoň půl hodinky?

Pardon, to jsem už psal na začátku. Tuhle epizodu, kterou musím probrat se zkušenými, přeskočme. Libeňský most. Pořád slalomuju a vedle mne jiná slalomistka štíhlá dáma; podvědomě cítím, že je to opravdu elegantní běh. Protože mne předbíhá, zrychlím a pár stovek metrů běžíme vedle sebe docela rychle. Příjemné. Letím jak šíp. Ona taky. Pak zrychlí a je fuč. Na zádech má nápis „Štafeta". Vole, říkám si, ty tady závodíš s někým, kdo běží jen kus trasy, takže může skoro sprintovat. Po dalších dvou kilometrech krásné štíhlé stvoření s nápisem Štafeta předbíhám. Ona to přepálila a sotva dýchá. Drží se za bok. Haha, to znám.

V pokynech pro závodníky pořadatelé píší (a to jsou nějací odborníci), že v závěru netřeba zrychlovat, že už to nemá cenu. Tudle nudle; zrovna zrychlím!

A zase most, Čechův. Do cíle kilometr a půl. Hlas moderátora a řev hudby zase sílí. Osm set metrů, šest set. A most. Mánesův. Dnes poslední překonání Vltavy. Už to moc zrychlit nejde. Poslední zákruta a cíl. Cedule ukazuje čas 2 hodiny 7 minut a 52 vteřin. Odečítám si svých deset minut z opožděného startu. Čistý čas 1:57:23. Zastavuji se a usměju se. Uvnitř těla zacítím hřejivý pocit. Z čeho? Kdo ví?

Hlavou mi bleskne, že za měsíc se běží maraton. Jsem přihlášen. Nikdy jsem neběžel více než dneska. Představuji si, že bych tohle všechno měl absolvovat ještě jednou. Polknu. V tiskovém středisku se mne na totéž ptá Veronika Honsová z pořadatelského týmu těchto závodů. „Veroniko, nevím, nebudu tak zrychlovat, ale už se na to těším. Teď se ale nemůžu ani hnout."

Pravdou je, že tu poslední větu jsem jí neřekl. Jen jsem na ni pomyslel.

Po pravdě řečeno, teď je devět hodin po doběhu do cíle a až se pokusím vstát a dojít do postele, nejsem si jist, jak to zvládnu. Záda, nohy, břicho. Všechno bolí. A to jsem ležel hodinu ve vaně a masíroval si nohy.

Hodiny ukazují právě 22 hodin a 22 minut. Dopisuji svoje pocity z dnešních 120 minut. Bolí mne celý člověk. Ale uvnitř mám takový zvláštní hřejivý pocit. Z čeho? Kdo ví?…

(A kdyby někoho zajímalo, jak dopadl ten „souboj" s Daliborem Gondíkem, tak vám řeknu, že je to takové volajaké čudné. V cíli byl o sedm vteřin dříve nechápu, kde mne zase předběhl!!! Ale ten opravdový reálný čas, od té startovní do cílové čáry, jsme měli navlas stejný. Jen navlas. On byl, bohužel, o jednu desetinu vteřiny rychlejší. Pacholek jeden…)

Jiří Macek běží půlmaraton

Jiří Macek - startovní číslo 8381

5424. místo

čas: 2:07:52 (od startovního výstřelu do proběhnutí cílem)

reálný čas: 1:57:23,32 (od proběhnutí startovní čáry v mnohatisícovém davu účastníků)

Split Time min/Km Delta min/Km RealTime
Km 5 0:38:58 7,47 0:38:58 7,47 0:28:29
Km 10 1:07:16 6,43 0:28:18 5,39 0:56:47
Km 15 1:35:01 6,20 0:27:45 5,32 1:24:32
Km 20 2:02:08 6,06 0:27:07 5,25 1:51:39
Finish line 2:07:52 6,03 0:05:44 5,13 1:57:23

Šéfredaktor vydání Deníku pro Prahu a střední Čechy Jiří Macek hrával před třemi desítkami let fotbalový krajský přebor, pak absolvoval zhruba stovku triatlonů a padesátku duatlonů, přespolní i silniční běhy. Jenže novinařina utlumila sportovní dění, ke kterému se vracel sporadicky. Až vloni se po letech rozhodl vrátit na start triatlonu Dřevěný muž (1 km plavání, 110 km jízdy na kole, 13 km běhu), který se koná v Českém ráji. Závod po zhruba čtyřech měsících lehkého tréninku absolvoval v čase 5 hodin, 9 minut, 51 vteřin (na snímku je poté, co dorazil do cíle). Nedávno se Jiří Macek rozhodl, že zkusí absolvovat pražský Hervis 1/2Maraton. A protože má rád výzvu, přijal nabídku od pořadatelů, aby si zaběhl i maraton. Při půlmaratonu, který se v Praze běžel 6. dubna, čekalo na závodníky 21 kilometrů. Při Volkswagen Maratonu Praha pak dvojnásobek: 42 195 metrů. Ten se běží na začátku května.

Autor: Jiří Macek

8.4.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Měření kvality ovzduší. Ilustrační foto.

Nová stanice bude měřit kvalitu ovzduší v nejvíc zamořených oblastech

Mladoboleslavští policisté pátrají po dvaadvacetileté ženě.

Pohřešovaná žena byla naposledy viděna v Boleslavi

Boleslavský deník hledá fotografy

Mladá Boleslav - Není vám cizí fotoaparát? Rádi fotíte vše, co se kolem vás děje? Pak byste právě vy mohli být našimi spolupracovníky.

Na Mladoboleslavsku utekl vězeň. Nebezpečný není

Boleslavsko - Policie pátrá po třicetiletém Martinu Pálovi, který ve středu odešel z nestřeženého pracoviště. Podle policie není muž nebezpečný, přesto by se ho lidé neměli sami pokoušet zadržet.

Štrůdl vás provede erotickou komunikací i uměním zevlingu

Praha - Tomáš Klus, Suvereno, Daniel Nekonečný, Filip Říha nebo sexuoložka Gaia Poupětová  provedou prvními narozeninami akce zvané Štrůdl. Oslavy doprovázené workshopy a hudbou se budou konat na střeše galerie Vanguard v Praze. Ty se uskuteční v neděli 20. srpna od patnácti hodin.

Kam za letní zábavou?

Boleslavsko - Přinášíme vám přehled kulturních událostí v regionu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení