Maradona, Barthez a Koudelka

Znáte to určitě sami. Čas od času se vám dostane do rukou nějaká anketa nebo dotazník, kde se ptají na vaší nejoblíbenější knihu či prozradíte, který pokrm si dopřáváte nejraději k nedělnímu obědu.

V různých sportovních anketách pro změnu označujete nejoblíbenějšího lyžaře, nebo nejsympatičtější vodní pólistku. Tu a tam se v některé z anket objeví také kolonka – sportovní vzor.

Pamatuji si, že jako děti jsme si hráli na Maradonu. To ještě božský Diego běhal po hřišti, kopal (občas i plácal rukama) do míče, neměl 148 kilo a kokain v kapse. Kdo proběhl na tréninku nejrychleji slalom z připravených kuželek, mohl si říkat Maradona.

Jak čas běžel postupně jsem se z útoku přesunul do branky a logicky se změnil i můj sportovní vzor. Už to nebyl Maradona, ale francouzský brankář Fabien Barthez. Malý, plešatý a neuvěřitelně mrštný. Prostě celý já.

I Barthez již ukončil kariéru a já musel hledat nový sportovní vzor. A když se mě dneska zeptáte, koho ze sportovců obdivuji, moje odpověď bude jasná!

Atleta Vojtu Koudelku! Ne snad, že bych já měl nějaké běžecké ambice. Z atletiky bych mohl maximálně tak vrhat koulí. Ale pro jeho nezdolnou bojovnost a přístup ke sportu.

Co na tom, že mu osud postavil do cesty těžkou překážku i s hlubokým vodním příkopem v podobě zdravotních problémů. Vojtu to nezlomilo. Naopak, o to víc bojuje. A když začne povídat o běhání, o překonávání světových rekordů a sama sebe, přál bych vám vidět jeho oči. Ty se totiž okamžitě rozsvítí radostí.

Můj sportovní vzor? Vojta Koudelka!