Deset pod nulou venku. V autě trochu tepleji, ale bundu sundavám až u páté křižovatky. Cestou mne štve úplně všechno. Zimou to začalo. Pak mi padá z ruky mobil na podlahu u spolujezdce.

Protijedoucí auto nedává blinkr. Ale stačím zastavit. Na přechodu mi tam skáče nějaká bába. Stěrače mi špatně stírají a asi mám v nádrži ostřikovače mrznoucí směs. Sklo se mi pořádně rosí.

Parkuju. Ale není kde. Pětkrát objíždím náměstí. Když se mi daří zaparkovat, stojím moc daleko od chodníku a auto vyčuhuje. Je třeba přeparkovat. Moc to nejde. Zuřím. Platím v automatu. Ten mi nevydává ani lístek, ani peníze nazpět. Bouchám do něj pěstí a lístek vypadává.  

Kručí mi v břiše. Za rohem je pekárna. Dlouhá fronta. Babička přede mnou si vymýšlí. Kupuju si koláček. Povidlový. Když odcházím, spatřím na zemi kožené rukavice. Sehnu se, zvedám rukavice a frontě dam říkám: „Tady některé z vás upadly asi rukavice."

„Jé, to jsou moje," zahlaholí dáma za mnou. Vezme si ode mne své rukavice. Mrkne na mne a povídá: „Ježíši, děkuju!"

Usměju se. To ráno bylo skoro jako každé jiné. I když trochu odlišné. Náladu nic moc mi změnil náhodný okamžik. Takový, který ukázal, že svět kolem není tak černobílý, jak se mi do té doby zdál. Chvilku jsem si připadal jako Ježíš…