S odstupem času se dívám na „kauzu“ náměstka mladoboleslavského primátora Jaroslava Polívky jako na epizodu, která částečně dotváří štábní kulturu celé radnice. Prostě komunikovat s novináři se mnozí ještě nenaučili. Novinář prostě není kámoš radnice. Ale nemusí ani to znamenat, že je to zákonitě její kat.

Polívkův výrok, za který by si už brzy po jeho vyřčení nejraději uřízl jazyk, všichni redaktoři na radniční tiskové konferenci slyšeli a nahráli. S tím nelze nic vytvořit. Ani jedovaté sliny plivnuté některými diskutujícími na našem webu na redaktora Pavla Svačinu, který vše nahrál, zaznamenal a popsal, Polívkova slova neomluví.

Náměstek Polívka si vzápětí posypal hlavu a omluvil se. Udělal to, co mnozí neudělali a k tomuto činu se nikdy neodhodlali. A možná k tomu měli ještě větší důvod.

Nebudu tady a teď hodnotit Polívkovo dění na radnici. Jako má Polívka své odpůrce, má i své zastánce.

A jistě má své svědomí.

A že se na každého neusmívá, tak už to prostě je.

Ale jak říkám, řekl blbost, která ho mrzí. A já jsem asi tak naivní, že mne napadá, že to snad ani tak zle opravdu nemyslel. Prostě se jen na tiskovce dostal ke slovu, a tak chtěl taky někdy mezi těmi draky zvanými Nwelati, Beznoska a Smutný něco říci, prostě se dostat do novin.
A musíme mu to nechat. Povedlo se mu to stoprocentně.

Těch blbostí, co radniční bossové za léta vládnutí vyřkli, byly mraky. A nikdo se nikdy ani náznakem neomluvil.
Polívka si zasloužil za svůj výrok, „nabančit“. Jistě se poučil.

A možná se paradoxně celá radnice chytí za nos a předejde takovým faux pax do budoucna. Třeba se na radnici začnou odbývat školení komunikace s veřejností, s podřízenými. A také s novináři. Tak, aby dotyčný řekl to, co říci chtěl.

Třeba takový primátor Raduan Nwelati se hodně dlouho „učil“, jak jednat s novináři. Dlouho z něho bylo cítit, jak pisálkové nejsou jeho krevní skupinou. Jenže on s nimi musel začít komunikovat. Tak se to, alespoň trochu, naučil.

Náměstek Polívka to ještě zdaleka neumí. I přesto, že už na radnici kdysi vládl. Ve své řeči o škodovácích se zamotal do každé věty takovým způsobem, že se jen zázrakem v té smyčce neoběsil.

Kdyby mlčel, udělal by stokrát lépe. Na druhou stranu, jeho Promiňte, mi zní v této chvíli tak trochu i nadějně.
A je jedno, zda s omluvou přišel sám, byl tam dokopán svými spolustraníky, nebo ho do omlouvání vehnal nějaký jeho nadřízený.
Že ale ten Polívka všem namíchal pěkně ostrou polívku…