V poslední době se mi to stává dost často. A připadám si tak trochu jako adept na hospitalizaci v psychiatrické ordinaci.

Je šest ráno, budík zazvoní. Já si v rychlosti vymačkám pomeranč, vypiju horký čaj, sním za oblékání a návštěvy toaletního zařízení chleba se sýrem. Za dopínání košile si dodrhnu zuby, přeleštím botky a zacvakávám dveře. Na zádech batoh s počítačem, stohy papírů a svačinu.
Sedám za volant a jedu do redakce.

Od probuzení do startu vozu je to opět rekordní doba 17 minut. Je 6.17, skvělý čas.

Já mám ale stažený žaludek, vysoký tep a chce se mi blinkat. Moje myšlenky směřují k jedinému: Já už tam měl být! Vždyť to nemohu stihnout!

Pak se proberu a říkám si, že většina lidí ještě spí a já před sebou mám celý den. Celý. Že mi svět neuteče. To jen já jsem vtažen do hry dnešního světa o to, kdo kam dříve dojde. Znáte tyhle myšlenky? Pak vám radím, zastavte se, jinak…

Jako včera. Scénář startu už znáte. Jedu v auitě po městě. Nijak rychle. Už z dálky ho vidím. Blíží se k přechodu. Je mu tak pětačtyřicet. Jde, jakoby mne neviděl. Jsem u přechodu hodně blízko. On jde pořád. Vstupuje do silnice na zebru.
Já reaguji jako „správný“ řidič: „Vole, blbče, magore!“ cedím skrz zuby.

Chlapík jde dál, vůbec si mne nevšímá. Jsem u něho dost blízko. V té chvíli mrknu na semaforu. Do dáli svítí červená. Mozek přemítá: Ta červená platí pro mne, chlapík má asi zelenou, proto jde neohroženě vůči novým dneškům. Reaguji bleskově, pravačka míří v mžiku z plynu na brzdu. Jedu ne příliš rychle, proto stojím přesně na bílé čáře.

Mužík se ani neotočí. Jde dál. Já mám zelenou a rozjíždím se.

Tep mi opět vzrostl k hranici, kdy už ho nelze běžným stiskem palce evidovat. Po čele mi stéká kapka potu. Mrtvolného.

A v tu chvíli začnu přemýšlet, kdo že v tom ráno je vlastně magor…