VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dýdžej Štěpo Štěpánek: Když ráno otevřu oči, říkám si: Jirko, pojď do toho!

Mladá Boleslav/ Rozhovor s diskžokejem a programovým ředitelem rádia Kiss Delta Jiřím Štěpo Štěpánkem.

29.4.2009 4
SDÍLEJ:

Jiří Štěpo Štěpánek a Monika Štěpánková-KarglováFoto: Foto: Deník / JIří Macek

Ani nevím, kdy jsem ho poznal. A ani nevím, kdy jsem ho poprvé zaregistroval. Je to určitě mnoho let nazpátek. Věděl jsem, že je diskžokejem. A pak mne napadlo, že je taky manželem Moniky Štěpánkové-Karglové, swingové a rockové zpěvačky. Občas jsme se vídali, pozdravili. Příliš jsme se nebavili. Měl jsem ho zaškatulkovaného jako pouštěče písniček, umělce, který na svět shlíží z velké výšky. Tak, jak si mnozí diskžokejové představují. Když jsem s ním seděl v jeho kanceláři v rádiu Kiss Delta, najednou jsem v něm uviděl jiného člověka. Odpovídal na otázky velice příjemně. Navíc do mnohých odpovědí vkládal černý humor. A přitom se ani náznakem neusmál. Přesně takový humor miluji. Hodinka rozhovoru utekla jako voda. S kým jsem si povídal? Přeci s DJ Jirkou Štěpo Štěpánkem. Že ho neznáte? Tak čtěte…

Znám vás léta a připadá mi, že vypadáte pořád stejně. Kolik vám je roků?
Kolik mi je roků?

Jo. Pak bych se zeptal, jestli cítíte nějaký rozdíl mezi ránem a večerem?
Tak to je zásadní rozdíl. Záleží také na tom, jestli je všední den, nebo víkend. No, kolik mi je? Je mi 38, ale cítím se na 22.

Teď v poledne, ráno, nebo večer? Asi ráno je to horší, že?
Postupem věku je to horší a horší. (smích)

Já se ptám na to ráno záměrně, protože vaše činnost, tedy diskžokej, je předurčená k tomu, že chodíte často spát až hodně k ránu. Máte ten denní koloběh jaksi často posunutý.
To mám. Ale zase k tomu vstávání. My to máme s Monikou rozdílné (Monika Štěpánková-Karglová je jeho manželka – pozn. red.). Já jsem ranní ptáče a ona sova. Já můžu vstát v pět ráno, ale večer po mne nemůže nikdo nic chtít. Co se týče…. Co jsme se to bavili?

O vstávání, že jste diskožkejem a máte to posunuté.
…jo, jo Tuhle jsem nějak počítal. Říkal jsem si, že určitě jsem za posledních dvacet let okraden o nějaký hodiny. V tom přechodu mezi pondělím a nedělí. Protože vždycky ze soboty na neděli bývám na diskotékách do pěti ráno a pak spím tři, čtyři hodiny. Takže tam nějaký spánkový deficit jistě je.

Takže v neděli jste pak polomrtvý?
Naprosto. Tak se snažím relaxovat. Výlety s rodinkou a podobně. Ještě v pondělí dopoledne mám velký problém vstřebat všechny ty nové podněty vyplývající z pravidelných ranních mítinků.

Čím se teď živíte?
Já se živím hlavně jako ředitel programu rádia Kiss Delta, hraju příležitostně jako dýdžej na různých akcích, ať už na parties pro tisíc lidí se současnou muzikou, až po různé speciální večery, které třeba i sám produkuji. To jsou třeba retrovečery, které s chutí dělám v restauraci Koliba nebo devadesátkové diskotéky. V repertoáru mám spoustu „odstínů“ diskoték. To je druhá moje činnost. Další důležité věci jsou produkce pořadů, koncertů, dramaturgie klubů, poradenství a marketing v oblasti zábavy.

Pamatujete se na svoji první diskotéku, kterou jste uváděl?
(Dlouhý smích – pozn. red.) To se pamatuju. A moc dobře. Psal se rok 1986. A dodnes nevím, jak se to mohlo stát, protože mne vyloučili z Pionýra a i přesto jsem tehdy hrál pro malé pionýry v pionýrském areálu v Lysé nad Labem.

.. a záviděl jste jim pionýrské šátky?
Ty zrovna neměli.

Proč vás vyhodili?
Protože jsem s nimi nechtěl hrát kolektivní hry.

Vy jste …
..individualista. Velký individualista.

Co konkrétního chtěli hrát?
Fotbaly a tak dále.

A nehrálo se na schovávanou?
Hrálo.

To není ale kolektivní sport.
Jenže oni to nějak chtěli zkolektivnit. Tehdy jsem tam hrál z kotoučáku a gramofonu. A reálná, opravdová diskotéka přišla v roce 1989. A to vám řeknu, to bylo. Tehdy ještě museli být zkoušky u komise. Říkalo se jim přehrávky. A nebylo to jednoduché, protože to často o hudbě ani nebylo. Ale pánové mi to povolili. Dvakrát. Pak přišla revoluce.

Vy jste udělal přehrávky i přes to, že vás vyloučíli z Pionýra?
Na to se mne nikdo neptal. Teď, když o tom přemýšlím, to skoro vypadá, jako že bych měl v Ústředním výboru někoho známého. Vím, že jsem s tímhle škraloupem ale měl problém. To když jsem se hlásil na střední školu, tak mi tam výchovný poradce říkal: Ale, ale, vy tady máte v yloučení z Pionýra. A vy chcete na střední výběrovou školu?

Co vy na to?
Že chci.

Kam jste mířil?
Na boleslavskou průmyslovku. Dostal jsem se tam. Vyvážilo to asi to, že jsem zrovna v té době zpíval chvíli ve sboru. Byl to tenkrát snad Sedmihlásek v Lysé nad Labem. Takže jsem se na průmku dostal i s tím škraloupem. Nebo bylo ten rok možná málo dětí, kdo ví.

Když to poslouchám, skoro jste byl hrdina: popotahován bývalým režimem. Mohl jste třeba i z minulého režimu něco vytlouct.
Pozor, já jsem byl velký revolucionář. Byl jsem tady v revolučním výboru, když se něco dělo.

Myslíte ROH – Revoluční odborové hnutí nebo Občanské fórum?
OF ještě nebylo, my byli tenkrát revoluční výbor studentů, od listopadu do ledna na přelomu roků 1989 a 1990. Po průmyslovce jsem studoval ještě nástavbu na ekonomce. Byli jsme tedy relativně starší než klasičtí středoškoláci, takže jsme to řídili my. Takže já jsem byl vlastně pořád rebel. Už od roku 1986 jsem propagoval mezi svými známými poslech třeba Hlasu Ameriky. Nebylo to ale z politického důvodu, ale kvůli tomu, že se tam objevovaly hitparády od Jany Šrámkové. A pravidelně jsem poslouchal třeba Rádio Luxemburg. A taky německé stanice. Moderátorským vzorem byl německý Wolfgang Hellmann, hudební šéf a DJ ze stanice „Saarländischen Rundfunk (SR)“.

Vy jste začínal na klasických diskotékách pro mladé a pouštěl jste tehdejší hity. Byly vám tehdejší hity blízké, nebo vám bylo jedno, co hrajete a šlo vám spíše o atmosféru davu?
Já jsem v tomhle strašná palice. Samozřejmě na začátku jsem asi hrál to, co letělo, tedy pop, střední proud. Těch tanečních věcí tady tehdy ale moc nebylo. To byl Jindra Parma, Michal David, Petr Kotvald. To byly taneční progresivní věci. Jenže se to muselo to míchat zároveň s jinou muzikou, která nebyla až tak k tanci. Ale držel jsem se středního proudu. Zlom nastal v devadesátém. Začal jsem být trochu svéhlavý a začal jsem si na diskotékách razit svůj pohled na věc. Což mám dodneška. Občas sice narážím, ale snažím se prosazovat svůj styl. Prostě něco maličko jiného než nabízejí rádia, obchody s muzikou. Ukázat, že existuje i jiný druh taneční produkce a bavit se můžete i na zcela neznámé věci. Jen se to musí umět prodat.

Když překleneme dvacet let od startu vaší dýdžejské dráhy do současnosti, co je teď vaše srdeční hudební záležitost?
Stále hledám progresivní zvuk. Snažím se hrát progresivně a jinak než ostatní.

Co to znamená progresivně?
Strašně nerad používám nálepku techno nebo house, protože u většiny posluchačů tohle vyvolává představu šíleného temného klubu a „zmaštěných“ lidí, kteří tancují na nějakou šílenou muziku. Já nerad říkám techno, haus, dokonce i produkční těchto akcí se dnes přiklánějí k názvu elektronická hudba. Pro moji produkci spíše razím výraz progresivní muzika, tedy muzika, kterou znáte z rádia, ale na party vám jí dám v jiném mixu, v jiném formátu. Tak, aby se dala mixovat a celkově měl celý večer svůj osobitý zvuk. To je muzika, kterou se snažím hrát pro cílovou skupinu tak od 16 do 25 let. Zhruba. A pak si taky zpětně plním svůj sen. Možná to je sentiment, nostalgie. Vracím se na speciálních akcích k 80. a 90. letům a snažím se muziku té doby hrát pro lidi, které to baví. Kterým se u takové produkce vrací příjemné vzpomínky. Je to nostalgie. Když si pustím „trek“, který jsem nezahrál dvacet let, a někdo přijde a řekne, že to už dlouho neslyšel, tak to je příjemné. Asi bych diskotéky přestal dělat ve chvíli, kdy by to lidi přestalo bavit a přestali by mě v těchto mých „experimentech“ důvěřovat. Ve chvíli, kdy bych měl být pouštěčem a pouštěl bezhlavě jen to, co oni chtějí, tak mne to přestane naplňovat a okamžitě končím. Já jsem nikdy nebyl ten placený jukebox, který hraje ve vinárně a tam musí zahrát cokoliv.

Na jedné straně máte posluchače ve věku lehce postpubertální mládeže, za chvíli na to hrajete pro seriózně se tvářící lid v Kolibě. Váš projev musí být určitě jiný?
To je pravda. Určitě v tom je ta výzva, jak pro muzikanta, tak pro diskžokeje. Prostě se je třeba přizpůsobit, je to výzva, zda toho je člověk schopen. Musím upravit repertoár, nejde hrát dokola padesát skladeb, s repertoárem musíte pracovat. Je to výzva, zda jsem schopen dokázat, aby se lidi bavili na ten který druh hudby. A právě tyhle změny ve věkových skupinách posluchačů mají své kouzlo. V tom je ta práce zajímavá, pěkná.

Na diskotéce jsem byl naposledy někdy před dvaceti lety. Tehdy to byla klasika, černý kotouč, někdo měl dva gramofony. Pak přišla cédéčka, Teď už je to počítač. Ale máte i černé kotouče a vytváříte ty šílené zvuky?
Tomu se říká scratch a čte se to skreč. Tyhle efekty patří spíše hiphopové kultuře. Pokud to dýdžej umí, pak je to paráda. Já to nedělám, na to je třeba mít speciální přístroje.

Co vás na dýdžejství vlastně nejvíc baví?
Rozhodně hledat muziku nebo nový zvuk v nahrávkách. Někdo mi třeba říká, že byl na diskotéce a hráli tam Davida a bylo to fajn. Já říkám, že pouštět Davidy by mne nebavilo. A oni říkají: No jo, ale ty už jedeš třetí kolo. Já už bych se při české taneční muzice nebavil. Hledám zvuk. Taneční zvuk se vyvíjí, sleduju to, baví mne to. Člověk by neměl jen žít z toho, co bylo uděláno před dvaceti lety.

Jakou muziku si pustíte ve chvíli, kdy si chcete odpočinout?
Já se vracím zpátky k osmdesátkám. V autě mám empétrojku plnou hudby osmdesátých let.

Česká písnička vás neláká?
Ne a nevím proč. Asi je to ale tím, že jsem za těch dvacet let hraní českou muziku už recykloval. České muziky, která se dá hrát na večírcích, není tolik. A když ji za ty roky hrajete ikskrát, je vám to už protivné. Není nic, co v tom lze najít, je to pořád stejný. Česká muzika nemá žádný vývoj a stále ji řídí „velikáni“ z dob normalizace.

Jak sbíráte muziku?
Ve formátu MP3. Vytvářím si databáze muziky po dekádách. Nejvíce se věnuji kolekci zahraničních osmdesátých a devadesátých let.

Vy žijete hudbou nonstop. A přijdete domů a máte tam manželku Moniku, která je…
…na mateřské dovolené.

To jo, ale jinak je to zpěvačka. Swingová a rocková.
My dva s Monikou jsme opravdu extrém. Naše děti musejí být naprosto nakažený hudbou ze všech stran.

Hudební záběr váš je přeci jen ale jiný než Moniky.
To je věc, kterou dodnes nechápu. Když jsme s Monikou v dobrém rozmaru, tak se o tom někdy bavíme. Ptám se, jak si mohla něco začít s diskžokejem? A ona to dodnes taky nechápe.

Kde jste se vlastně vy dva potkali?
V rádiu Delta. Bylo to v roce 1995, Monča běžela na koncert Kabátů v Domě kultury a mezitím rychle přiběhla natočit nějaký „džingl“. Pak se k nám dostala jako moderátorka.

Jak tak proběhla, tak jste si řekl, kruci, to je ženská!?
Ona je pořád skvělá a hezká ženská, už tehdy jsem po ní koukal. Jenže jsem si říkal: No co, co, rockerka, úzký džíny, džíska. Běží na Kabáty, kteří mne nic neříkají. Ale říkal jsem si, ženská to je hezká. Kdybyste se jí zeptal, co ona o mne si myslela, tak by řekla, že nějaký veksláček. Těžkej tanečník. Dodnes, když vidí nějaký starý fotky, tak říká: Ani kolo bych si o tebe tenkrát neopřela, kdybych tě někde na zábavě potkala. A tam já jsem nechodil. Jenže to tam nějak zajiskřilo. Monča je velice inteligentní a sympatická bytost. Navíc má v sobě ty baterky a tu energii, kterou si dodáváme nějak navzájem. Prostě báječná ženská.

Chtěl jste ji někdy vyměnit?
Ne. V uměleckých rodinách se stává, že dojde šťáva, je to nějak bez inspirace, všechno padne. A já v té chvíli jsem protivný. Takže spíše by možná chtěla vyměnit ona mne.

Máte spolu dvě děti. Budou muzikanty?
Báře je devět a Ondrovi tři. Já bych je asi chtěl od toho diskotékového světa uchránit. Hlavně, aby měly hudební základ. A to Monika s nimi pracuje pořád. Bára chodí na kytaru do lidovky, Ondra je taky muzikální. Ať se naučí noty, hrát na nějaký nástroj. Tohle mne totiž minulo, já z toho neumím nic. Možná mám cit pro muziku, ale neumím noty, stydím se za to.

Byla se už Bára podívat na vaše disko?
Dělal jsem diskotéku pro školku a školu. Takže Bára mne zažila. Ale jako klasickou ostrou diskotéku ne. Když ale večer odjíždím, tak se ptá, jestli může jet se mnou. A já dlouho přemýšlím, že až jí bude patnáct, tak možná řekne: Holky, tam nepůjdeme, tam hraje fotr, půjdeme jinam. Doufám, že v té době už hrát nebudu.

Jakou muziku si doma pouštíte?
Monika má jiný záběr. Když si já v autě pustím osmdesátky, tak se strašně nudí. Proto jsem jí vytvořil její databázi, její disk. Když relaxuju, tak mi to třeba nechá hrát. Když se ale stane, že jede autem ona a já usednu za volant po ní, otočím klíčkem a najednou dostanu šílenou pecku a zařve na mne AC/DC nebo něco podobného. Má to „okouřený“, pouští to naplno.

Kde odpočíváte jako rodina?
My jsme už v době seznámení hodně jezdili. Miluju cestování po republice. Tady v rádiu se mi smějou: Ty už zase jedeš do Krumlova? Jenže já to tam mám moc rád. A mne to tam naplňuje. Na některá místa jezdím během roku prostě častěji.

Cizina vás neláká?
Ne. Chtěl bych projet Evropu autem, ale nehrotím to. Ale chystáme se s Monikou na víkend do Londýna. Ale jsem naturelem pro českou krajinou.

Vy jste stál před lety u zrodu rádia Delta, že?V
Já jsem vlastně takový Forest Gump. Někde projdu, mám štěstí na lidi, něco se na mne a já na někoho přilepím a je to součást historie. Rádio začínal Petr Šmíd. On věděl, že chci dělat v rádiu, i když jsem neměl ani ponětí, co to obnáší. Jednoho dne mi volá, ať přijdu zkusit něco natočit. A další den mi volal, jestli nechci dělat programáka. To byla pro mne pecka. Ani jsem netušil, co to je. Tím to začalo. A já jezdil denně do Boleslavi Z Lysé nad Labem. Do Boleslavi jsem se přestěhoval až dávno poté.

Jaká je práce programového šéfa v rádiu? Rádio je nastartované, takže pohoda?
Ono to tak může vypadat. Ale je to práce - musíte program zpestřovat, vymýšlet soutěže, pořád je tu nějaký úkol, myšlenka. Někdy se to podaří realizovat s úspěchem a někdy to projde bez zájmu posluchačů. To je život.

Kiss Delta je hlavně o muzice, nicméně slovem doplněná. Jaké je to u vás získávat lidi?
To je těžké už od začátku rádia. Problém s migrací byl, je a asi bude. Vždyť jsme třicet kilometrů od Prahy.

Zažil jste spousty moderátorů, kteří odešli. Jsou nějací, u kterých litujete, že odešli?
Určitě. Delta vychovala hodně budoucích hvězd. Když to vezmu od začátku, tak Karel Kučera, dnes je to hlas Evropy 2, kde vyrábí džingly, pak jeho přítelkyně Martina Sokolová. Lucie Šilhánová, nyní zprávařka na Evropě 2. A taky Roman Provazník, ten ale odešel z rádia úplně jinam, k počítačům.

Proč je těžké sehnat lidi?
Spousta adeptů si myslí, že to prostě zkusí. Přitom nemá žádnou průpravu, nemá žádné zkušenosti z podobných oblastí, kde vystupujete z anonymity. My jsme třeba psali školní časopis, půjčovali kameru, točili, bylo to v nás. Teď mají mladí větší možnosti a tak tyhle věci asi nedělají. Nejsem principál divadla, ale mám pocit, že ani tam se mladí moc nehlásí. Někde pět let tady jsou reality šou. Tam je to na principu, jdu do toho, zkusím to. Když se nezdaří, nic se nestane. Ten člověk vstoupí do vily, nic neumí a média z něho udělají celebritu. Jenže jaká to je celebrita? Jeho sláva trvá pár měsíců, maximálně dva roky a je konec. A takhle je to často i v rádiu. Ptáme se, proč to chce adept dělat, zda ho baví muzika, zda píše články, zda rozumí muzice. Ale často je to jen zkouška od těch lidí. Prostě nejsou talentovaní lidé s všeobecným přehledem a s myšlenkou bavit lidi. Naposledy jsem takového člověka potkal ve zpěvákovi Filipu Šubrovi. Ten mi připomněl mne v roce 1995. Říká: Ukaž, já to zkusím“. Je zábavný, přirozený, nebojí se práce. Proč takových nejsou kolem nás mraky?

Jaké je vaše rozpoložení? Na konci dubna? Co vám chybí ke štěstí?
Já nemůžu říct, že mi něco chybí. Jen snad to, že jsme si v roce 1990 všichni na té střední škole mysleli, že se všechno rychle změní, tedy vnímání kultury. Mám ale pocit, že se nezměnilo nic. Jak jsme byli nadšení, tak to opadlo, zajelo to do nějakých kolejí. Ta naše republika zůstala pořád stejným rybníčkem, vesničkou se starostou Gottem. Mám tuhle republiku rád, ale mám pocit, že lidi zpohodlněni a začali být až příliš konzumní. Říkal jsem si, že teď to začne, budou nové kapely, nová muzika, nové hvězdy a talenty. Co z toho vám dnes někdo nabídne? Zpěvačka roku Bartošová? To je výsměch.

Máte nějaké heslo pro start či konec diskotéky?
Já nejsem člověk, který diskotéku prokecá. Takže kromě přivítání a rozloučení nic mimořádného.

Co si říkáte ráno, když otevřete oči?
Jirko, pojď do toho!

A večer? Mám to za sebou?
To ne, to si neříkám. Já než něco vymyslím, tak usnu. Večer si prostě nic neříkám, výzva přijde ráno…


Autor: Jiří Macek

29.4.2009 VSTUP DO DISKUSE 4
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Johana Sládková se narodila 22. dubna, vážila 3,93 kg a měřila 53 cm. Maminka Zlata a tatínek Jan si ji odvezou domů do Dalovic.
9

Přivítejte s námi na světě další miminka narozená v minulých dnech

Peníze. Ilustrační foto.

Klub dostane více peněz. Většinu spolkne provoz

Hnojte popelem

Topíte dřevem? Nebo máte doma krb jen tak pro příjemný pocit? Kam dáváte popel? Pokud ho vyhazujete, připravujete se o jedno z nejlepších hnojiv světa.

Dnešní nocí startuje vinařská sezona

Mělník – Už dnes začíná v Mělníku letošní vinařská sezona. Vinná noc, která začíná v 16 hodin, je totiž první ze série akcí spojených s ochutnávkou vín a pěstováním vinné révy. Letošní ročník bude zaměřen především na mladá vína ročníku 2016 výhradně z regionálních vinic.

Hasiče čeká krušná noc

Region - Zítra po setmění budou na kopcích v téměř každém městě a vesnici plát tradiční čarodějnické ohně. Zatímco pro děti je filipojakubská noc zábavou a pro teenagery bujarým večírkem, hasiči mají napilno. Často jim přibývají vrásky na čele zbytečně, když vyjíždějí k požárům, aby na místě zjistili, že jde o neohlášené pálení čarodějnic.

Dneska první liga! míří na Berounsko. Siegl chce vidět Kuku na lopatkách

Střední Čechy – Dohromady mají na kontě přes tři stovky ligových gólů. Jeden střílel za Spartu, druhý za Slavii. Na vojně v Chebu, později v Kaiserslauternu a Voticích se jejich kariéry přímo proťaly. V sobotu (začátek ve 14.30) se ale znovu postaví proti sobě. Horst Siegl povede v rámci projektu Dneska první liga! jako patron fotbalisty domácích Zdic, Pavel Kuka hosty z Komárova. Oba se na Berounsko velmi těší.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies